Tento text kriticky zkoumá Patočkovy úvahy o čase v kontextu jeho „negativního platonismu“. Autor se zaměřuje na Patočkovu snahu studovat čas nikoli skrze analýzu vědomí, ale komparativně-onticky na různých úrovních předmětnosti v rámci universa. Studie vznáší zásadní otázky ohledně legitimity takového přístupu: Lze čas předem považovat za jsoucno či entitu? Text problematizuje předpoklad, že čas je vnitrosvětný fenomén omezený na předmětné děje a procesy. Namísto toho navrhuje ontologický obrat, v němž čas není něčím „v“ univerzu, nýbrž je jeho základním předpokladem. Čas je zde nahlížen jako to, co se jsoucím teprve stává a co „přichází“ z budoucnosti jakožto „ještě-nejsoucí“. V závěru se autor vymezuje vůči Patočkovu používání pojmů jako „pořádkové formy“ a „vztahová schémata“, které odkazují ke kantovskému konceptu a mohou vést k zavádějící reifikaci času jako samostatné entity.