Tento text zkoumá historický a filosofický vývoj pojmu „příroda“ a jeho vymezení v rámci lidského myšlení. Autor upozorňuje, že pokusy o pojmové uchopení přírody často narážely na omezení jazyka, který byl primárně utvářen popisem nehybných předmětů. Klíčová pozornost je věnována Aristotelovu pojetí, pro něhož byla sice hvězdná obloha nejblíže pravdě díky své zdánlivé stálosti, ale přesto považoval fyziku za zásadní součást první filosofie. Text dále rozlišuje mezi fyzikou jako vědou o jsoucnech podléhajících změně a pohybu (hé fysiké epistémé) a pouhým souborem pojednání o hmotných věcech (ta fysika). Rozbor poukazuje na napětí mezi dynamickou povahou skutečnosti a statickými pojmovými nástroji, které se ji snaží popsat. Celkově úvaha nabízí vhled do hlubokých kořenů našeho chápání přirozenosti a zdůrazňuje význam terminologické přesnosti při studiu antické filosofie a jejích vědeckých disciplín.