Text se zabývá filosofickou analýzou vztahu mezi vnější formou slova a jeho vnitřním významem či smyslem. Autor argumentuje, že slovo redukované na pouhou skupinu zvuků nebo znaků postrádá svou podstatu a stává se skutečným slovem až skrze připisovaný smysl. Tento smysl však není smyslově uchopitelný – nelze jej vidět, slyšet ani nahmatat. Úvaha se dále zamýšlí nad původem smyslu v rámci širšího kontextu promluvy či textu a zpochybňuje možnost jeho úplné objektivace. Tradiční lexikální významy prezentované ve slovnících jsou interpretovány jako užitečné, ale limitované pomůcky, které samy o sobě nenahrazují aktivní roli mluvčího či čtenáře při konstituování smyslu. Text tak zdůrazňuje, že smysl není fixní vlastností vnějšího světa, nýbrž vyžaduje subjektivní porozumění a schopnost rozumného užívání v jazykovém kontextu. Tato problematika otevírá hlubší otázky o povaze lidské komunikace a hranicích čistě materiálního přístupu k jazyku.