Tento text kriticky zkoumá vztah mezi humanismem a konceptem lidských práv. Autor argumentuje, že lidská práva nelze odvozovat z humanismu chápaného jako myšlení z perspektivy člověka, ani z lidské přirozenosti (natura). Tradiční pojetí, které zakládá nezadatelná práva v lidské podstatě, je odmítnuto, neboť člověk je bytostně „nepřirozeným zvířetem“. Lidská práva jsou v textu interpretována nikoli jako vlastnictví jedince, ale jako etická výzva a apel přicházející zvenčí a z budoucnosti. Jsou údělem a závazkem, který vyžaduje aktivní naplňování jak ze strany jednotlivce, tak ze strany společnosti. Autor zdůrazňuje, že lidská práva nepředstavují historický fakt, nýbrž nepředmětný nárok, jemuž je každý člověk adresně vystaven. Studie dospívá k závěru, že pro obhájení lidských práv je nezbytné nalézt nový, neantropocentrický základ, který by překonal omezení klasického humanismu a statického chápání lidské přirozenosti v kontextu budoucích výzev.