Tato studie analyzuje pojem tentativnost (tâtonnement) v díle Pierra Teilharda de Chardin a nabízí jeho hlubší ontologickou interpretaci. Zatímco Teilhard chápal tentativnost jako „řízenou náhodu“ kombinující statistickou pravděpodobnost s budoucí finalitou, autor tento koncept kriticky rozvíjí. Navrhuje vnímat tentativnost jako aktivitu založenou na vnímavosti k nepředmětné výzvě toho, co „má být“, spíše než jako směřování k předem danému cíli. Proces je definován jako integrace tří prvků: vnímavosti pro zachycení výzev, reaktibility subjektu a využití nahodilých okolností. Práce odmítá hypostazování cíle v aristotelském smyslu a nahrazuje jej situační odpovědí na aktuální výzvy. V závěru autor kritizuje Teilhardovo zjednodušené rozlišení mezi prostou a řízenou náhodou a zdůrazňuje, že vnímavost vůči nepředmětným výzvám je vnitřní kvalitou subjektu, kterou nelze vnějškově řídit. Tato reinterpretace posouvá chápání evoluční tvořivosti od mechanické teleologie k dynamické ontologii odpovědnosti.