Tento text se zabývá Wittgensteinovou otázkou z jeho Filosofické gramatiky, která zkoumá povahu porozumění a neporozumění větám. Autor reflektuje problém, zda se věta stává větou až v okamžiku, kdy jí rozumíme, a poukazuje na běžnou zkušenost špatného porozumění nebo existence více hypotéz o významu v neznámém jazyce. Text rozlišuje mezi větou jako objektivní daností, tedy grafickou či akustickou sérií znaků, a jejím smyslem či významem. Wittgensteinovo pojetí, že mínění musí vyplývat ze samotného jazyka, je konfrontováno s otázkou intencionality, například zda byla věta myšlena vážně či v žertu. Hlavním závěrem je, že cíl porozumění neleží v materiální složce věty, ale v něčem, co ji přesahuje – v tom, co bylo míněno ještě před samotnou formulací. Věta je tak vnímána jako pevná skutečnost, která slouží k zachycení myšlenky, jež existuje nezávisle na své vnější předmětné formě, ačkoliv je touto formou zprostředkována.