Tato studie se zabývá ontologickou a epistemologickou povahou pravdy a kriticky přehodnocuje její vztah k výrokům a předmětné skutečnosti. Autor odmítá simplifikované pojetí pravdy jako pouhé shody (korespondence) výroku s věcí, neboť výrok se své předmětnosti strukturálně nepodobá. Hlavní tezí je, že pravda nesmí být odvozena z věci samé, aby se předešlo paradoxu, kdy by i omyl či lež disponovaly vlastní pravdivostí na základě své fakticity. Pravda je zde představena jako transcendentní norma a kritérium, které je nezávislé na konkrétních entitách, myšlenkách či teoriích. Autor využívá klíčovou analogii s prostorem, časem a Logem: stejně jako fyzický pohyb předpokládá existenci prostoru, jenž není subjektem vytvářen, ale do něhož subjekt vstupuje, tak i pravdivé poznání vyžaduje „prostředí“ Pravdy. Pravda tak tvoří konstitutivní horizont, který teprve umožňuje vznik pravdivých výroků a smysluplné vztahování se k jsoucnům.