Text se zabývá Masarykovou otázkou po povaze hybné síly (vis motrix) v člověku a jejím vztahem k subjektivitě a spontaneitě. Autor zkoumá, do jaké míry je člověk určován vnějšími okolnostmi, osudem či prozřetelností a nakolik disponuje vlastní svobodou a nezávislostí na přírodním vývoji. Subjekt je zde definován jako událost, která v sobě nese vlastní hybnou sílu, přičemž vyšší subjekty integrují dynamiku subjektů nižších. Klíčovým problémem je mechanismus, jakým komplexní subjekt, jako je člověk, dokáže tyto dílčí spontánní dynamiky sjednotit v jednu vyšší a intenzivnější spontaneitu. Autor polemizuje s prostým evolucionismem a zdůrazňuje potřebu syntetizující aktivity, která umožňuje emancipaci od pouhé danosti. Lidská svoboda je tak představena jako jednota nezávislosti na vnějších vlivech a schopnosti tvořivě tyto vlivy využít k cílům, které z nich samotných nutně nevyplývají. Tato reflexe zdůrazňuje aktivní, integrující roli subjektu v procesu historického i individuálního života.