Tato kritická recenze z roku 1965 se zabývá rozšířeným vydáním knihy Milana Machovce o smyslu lidského života. Autor textu vytýká Machovcovi, že navzdory většímu rozsahu práce nedosáhl potřebného teoretického prohloubení a v mnoha pasážích vykazuje diletantismus. Hlavní filosofická výtka směřuje k Machovcovu pojetí člověka jako „objektu“ či „věci v přírodě“, čímž autor ignoruje moderní filosofické proudy zdůrazňující lidskou subjektivitu. Recenze dále podrobuje kritice Machovcovo nejasné vymezení pojmu „smysl“, který je v knize redukován na individuální praxi nebo mechanicky odvozen z vesmírného řádu. Autor odmítá Machovcův příklon k metafyzice nadčasovosti a „věčného návratu“, kterému staví do protikladu pojetí člověka jako bytosti bytostně zakotvené v čase a směřující k budoucnosti. Skutečný lidský smysl podle recenzenta nespočívá v realizaci předem daných přírodních struktur, nýbrž v aktivním polidšťování světa a odpovídání na dosud nerealizované výzvy budoucnosti. Machovcovo dílo je tak hodnoceno jako filosoficky zastaralé, byť obsahující cenné dílčí postřehy o lidském dialogu.