Tento text kriticky zkoumá pojetí přirozenosti v díle Zdeňka Kratochvíla a předkládá ontologické rozlišení mezi přírodou, přirozeností a povahou. Autor vychází z argumentu, že přirozenost sama nemůže být přirozená, podobně jako bytí není jsoucnem. Kratochvílovi vytýká nejasnost v tomto rozlišení, když připisuje přirozenosti její vlastní přirozenost. Na základě této kritiky text navrhuje terminologickou reformu: příroda je souhrn jsoucen vyznačujících se přirozeností, zatímco přirozenost je to, co je těmto jsoucnům společné, aniž by sama byla přírodním prvkem. Dále je zavedeno rozlišení mezi přírodní zkušeností (vztahující se k přírodninám) a přirozenou zkušeností, která je chápána jako nekritická zkušenost přírodního tvora. V závěru autor reflektuje postavení člověka jako bytosti, která není pouze přírodní, ale jejíž nepřírodnost v průběhu vývoje postupně nabývá na významu a převládá nad jeho biologickou daností.