Tento text kriticky reaguje na článek Lukáše Jelínka z roku 1998 a rozebírá nebezpečí tzv. „pseudodemokratického“ mýtu, který upřednostňuje průměrnost před úsilím nadprůměrných jedinců. Autor varuje, že demokracie, která si přestává vážit svých nejlepších členů a zbavuje se pozitivních aristokratických prvků, riskuje úpadek v ochlokracii – vládu lůzy. Argumentuje, že přežití a rozkvět společnosti závisí na neustálém zvyšování jejího průměru, k čemuž využívá metaforu Gaussovy křivky, na kterou v minulosti odkazoval Jan Patočka. Zdůrazňuje, že ačkoli jsou okraje této křivky v daný moment nereprezentativní, určují směr a strategickou perspektivu celkového pohybu společnosti. V závěru se text dovolává Masarykovy myšlenky, že demokracie vyžaduje skutečné, vychované demokraty. Být demokratem není automatické právo spojené s věkem, nýbrž výsledek kultivace a schopnosti ocenit kvality vlastní i druhých. Skutečná demokracie nesmí parazitovat na rovnosti tím, že potlačuje výjimečnost, ale musí ji aktivně vyhledávat a oceňovat pro blaho celku.