Tento text analyzuje omezení novověké evropské filosofie ve vztahu k fenoménu „znamení časů“ a dějinnosti. Autor tvrdí, že novověká tradice, rozdělená mezi empirismus a racionalismus, opomíjela hlubší význam historických událostí. Empirismus je kritizován za redukci reality na nejjednodušší smyslové vněmy, které jsou považovány za jediné bezprostřední zdroje poznání. Racionalismus je zase zpochybněn pro svou snahu omezit skutečnost na univerzálně nahlédnutelné či vrozené ideje, které jsou stejné pro všechny lidi bez ohledu na historický kontext. Oba tyto přístupy jsou v textu označeny za skryté předsudky, které bránily plnému pochopení zprostředkované a dějinné povahy lidské zkušenosti. Úvaha zdůrazňuje, že hledání rozumové evidence nebo čisté smyslovosti vedlo k vyvlastnění času z filosofického diskurzu. Cílem textu je poukázat na nutnost překonat tyto reduktivní pohledy a znovuobjevit význam dějinnosti v rámci porozumění světu a lidské existenci.
[„Znamení časů“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 1. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[„Znamení časů“]
Novověká evropská filosofie neměla smysl pro „znamení časů“, tj. pro význam dějů, dějin a jejich dějinnosti. Chtěla začínat buď u toho, co je rozumově evidentní, nahlédnutelné, nebo u toho, co se naší zkušenosti (zejména smyslové) dává přímo, bez zprostředkování. V obou případech šlo o skrytý předsudek, byť pokaždé trochu jiný. Jen ve velkém zjednodušení pro účely dalších výkladů se můžeme pokusit obojí předsudek charakterizovat. Empiristický předsudek redukuje „pravou skutečnost“, jež nám je přístupná, na jakési nejjednodušší „vněmy“, které nám jsou jako jediné vskutku „dány“ a s nimiž veškeré naše porozumění pracuje jako se složitou, mnohavrstevnou skládankou. Racionalistický předsudek redukuje „pravou skutečnost“ na nahlédnutelné ideje, v principu přístupné (eventuelně přímo „vrozené“) stejně všem lidem všech věků.
(Písek, 020107–1.)