Text zkoumá filosofickou a teologickou podstatu „nového“ jako něčeho bytostně nepředvídatelného, co zásadně přesahuje pouhé mechanické opakování známých forem či biologickou setrvačnost. Ačkoliv se život v evolučním procesu často opírá o předvídatelné vzorce, skutečné vývojové průlomy vycházejí z unikátní intencionality zaměřené na neočekávané horizonty. Tato schopnost aktivně mířit k tomu, co dosud neexistuje a co není jen přímým prodloužením minulosti, se v přírodě vyskytuje nezávisle na lidském intelektu. Autor zdůrazňuje, že tato specifická orientace byla v tradici starého Izraele a v autentických Ježíšových výrocích označována termínem, jehož původní radikální význam se vlivem pozdějších evropských překladů do řečtiny a latiny značně vytratil či zkreslil. Tímto pojmem je „víra“. V původním biblickém smyslu víra nepředstavuje statické přesvědčení o dogmatech, ale dynamické očekávání přicházejícího nového, absolutní spoléhání na jeho příchod a aktivní spoluúčast na jeho uskutečňování v přítomnosti. Esej tak rehabilituje víru jako tvořivou sílu, která otevírá cestu k budoucnosti nezávislé na daných okolnostech.
[Vskutku „nové“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 1. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[Vskutku „nové“]
Vskutku „nové“ je něco, co nebylo a většinou ani nemohlo být očekáváno resp. předvídáno. Ovšemže v jistém smyslu nové je vlastně všechno, ale pro naprostou většinu „nových“ věcí platí, že podobné už tu byly. Obrovským vynálezem „života“ se vznik nového stal něčím, s čím se takříkajíc „počítá“, tj. je jakoby zapracován do chodu věcí a tím do vzniku všeho toho „nového“, které vlastně ničím novým není, nýbrž jen opakováním toho, co tu už mnohokrát bylo a co tu ještě mnohokrát bude. Život je hoden podivu zejména pro to, jak dokázal (a nadále dokazuje) předvídat to, k čemu se schyluje a k čemu „má“ dojít. Jen pozoruhodnou souhrou mnoha (genetických) „náhod“ dochází k převratnějším, zásadnějším změnám a „pokrokům kupředu a výš“ (jak to formuloval Teilhard de Chardin). Velmi často se jednotlivých „vynálezů“ nadále používá na několika různých cestách dalšího vývoje. To se však navzdory našemu prvnímu porozumění zdá nasvědčovat tomu, že existuje něco takového, jako očekávání neočekávaného a neočekávatelného. A rozhodně to nemůže být pojato jako výkon lidského intelektu, neboť to nacházíme i tam, kde po lidském intelektu není ani stopy. Tato zvláštní intencionalita, která míří k něčemu, co není – a ani v budoucnosti nebude – jen protažením toho, co už bylo a je, musí být nějak pojmenována, abychom se o ní mohli dohovořit. V jedné významné tradici starého Izraele se této zvláštní intencionalitě, která nemíří k žádnému předmětu a vůbec k ničemu „danému“, „jsoucímu“, sice už dostalo pojmenování, ale nám to už dnes nic neříká, přesněji: nám to „říká“ něco docela jiného, zejména když už jsme si v Evropě navykli na nejrůznější překlady, nejprve do řečtiny, pak do latiny a do celé další řady jazyků, ať už odvozených z latiny nebo na latině nezávislých či jen druhotně závislých (přebíráním některých termínů a jejich „zdomácněním“). Jde o termín, který ztrácí svou původní vypovídací schopnost už v Pavlových listech a později do značné míry i v evangeliích, která ovšem přece jen něco z oněch původních významů navzdory všem posunům zachovala a předávala dál, zejména pak v tzv. logiích, tj. ve velmi pravděpodobně autentických výrocích Ježíšových. Očekávání nového, spoléhání na přicházejí nové a všemožná aktivní pomoc při jeho přicházení – to by mělo být tím rozhodujícím obsahem či významem slova „víra“, pokud je legitimně spojováno se starší hebrejskou tradicí a s Ježíšem, který na ni specificky navazuje.
(Písek, 020121–1.)