Text se zamýšlí nad vztahem mezi právem a povinností, přičemž vychází z Chateaubriandovy myšlenky, že povinnost předchází právu. Autor rozlišuje mezi pozitivním právem a primárními závazky, které tvoří základ spravedlnosti. Poukazuje na to, že zákonné normy, ačkoliv jsou formou moci, mohou být nespravedlivé, jak naznačuje úsloví summum ius, summa iniuria. Skutečné právo se opírá o nevynutitelnou složku loajality k hodnotám, které zákonům předcházejí a umožňují je. V tomto smyslu právo sestává ze dvou složek: z absolutní normy, kterou nelze libovolně měnit, a ze služebné složky zákonů, které mají tuto normu chránit a společensky upevňovat. Esej tak zdůrazňuje etický rozměr právního systému, kde zákony nesmí potlačovat svou vlastní podstatu v podobě vnitřního závazku a spravedlnosti, aby se nezměnily v nástroj hrubého bezpráví.
Právo a povinnost / Právo a zákony
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 1. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Právo a povinnost / Právo a zákony
Kdesi v Mémoires d´outre-tombe říká Chateaubriand: „C´est le devoir qui crée le droit et non le droit qui crée le devoir.“ (Dictionnaire des citations, p. 123.) Je zřejmé, že pod slovem „právo“ (také „práva“, droit) má autor na mysli prostě dané, pozitivní právo, jinak řečeno zákony. Naproti tomu povinnost chápe jako cosi primárního, co všemu právu a všem zákonům předchází. Pak ovšem je nutno se tázat po povaze oněch povinností a závazků a po tom, co je zárukou jejich platnosti a závaznosti. Pochopitelně tu hraje značnou úlohu konvence, tj. lidský úzus, jak je těch či oněch slov a termínů užíváno. Nicméně má dobrý smysl připustit platnost obecného povědomí, že zákony a zákonně ustanovené právní normy mohou být správné, ale také nesprávné, že mohou být spravedlivé, ale také nespravedlivé. Stará formule, říkající, že „summum ius, summa iniuria“, se zdá rovněž potvrzovat, že formulované, nařízené a vynucované právní normy se mohou se spravedlností daleko míjet. Svým způsobem lze totiž zákonné normy považovat za formu moci, zatímco v hlubším pojmu právního závazku je vždy přítomno také něco vlastně nevynutitelného, něco, co dokonce ani nemůže a nesmí být vynucováno, nemá-li se právo změnit v hrubé bezpráví. Tím nevynutitelným základem všeho práva a vší právní skutečnosti je loajalita vůči něčemu, co právu (každému právu) předchází nejen tak, že je zakládá, ale dokonce že je umožňuje. Tuto dvojí složku práva je nutno i pojmově odlišit: jedna složka je tím, co je poslední normou (jíž nemůže nikdo, žádný člověk ani žádný stát, žádná společnost, žádná doba atd. volně disponovat), zatímco ta druhá má funkci nepochybně služebnou, totiž aby dala oné první, nevynutitelné, svým způsobem bezbranné složce co největší oporu a podporu, aby pomáhala ji ujasnit, upřesnit a společensky platně upevnit.
(Písek, 020127–1.)