Text kriticky zkoumá Hérakleitovy výroky o povaze sdíleného světa a myšlení. Autor se zaměřuje na rozpor mezi tvrzením, že myšlení je všem společné, a každodenní zkušeností, která ukazuje, že myšlení je výsostně individuální a subjektivní aktivitou. Úvaha odmítá formální pojetí myšlení jako pouhé schopnosti vlastní všem lidem a prověřuje možnost rozlišení mezi procesem myšlení (cogitatio cogitans) a jeho obsahem (cogitatio cogitatum). Ukazuje se však, že ani toto rozlišení neřeší problém v plném rozsahu, neboť obsahy myšlení se mezi jednotlivci výrazně liší v závislosti na jejich schopnostech a specializaci. Článek tak zpochybňuje představu o univerzalitě myšlení a zdůrazňuje jeho bytostnou spjatost s konkrétním subjektem. Závěrem je konstatováno, že myšlení zůstává individuální sférou, do níž druhý nemá přímý přístup, a že ani v rovině předmětné nelze hovořit o úplné shodě mezi lidmi.