Tato úvaha se zabývá povahou otázky po pravdě, kterou autor vnímá jako jeden z nejzávažnějších filosofických problémů. Autor reflexivně popisuje svůj celoživotní zájem o toto téma a zkoumá, jak je tato otázka zprostředkována skrze mezilidské vztahy a výchovu. Text klade důraz na zásadní rozdíl mezi běžným tázáním po pravdivosti konkrétního výroku, které je vlastní lidem od nepaměti, a hlubším filosofickým dotazováním po podstatě pravdy jako takové. Zatímco archaičtí předkové se zajímali především o spolehlivost informací a shodu tvrzení se skutečností, schopnost tematizovat pravdu jako obecný fenomén představuje vyšší stupeň myšlení. Autor poukazuje na to, že v každodenním životě často předpokládáme, že víme, co pravda je, zatímco se ve skutečnosti ptáme pouze na stav věcí. Tato reflexe tak propojuje osobní zkušenost s historickým vývojem lidského chápání pravdy a jejího ověřování v rámci kultury a filosofie.
[Otázka pravdy]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 2. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[Otázka pravdy]
Od studentských dob mě pálí otázka pravdy. Je to závažná, možná nejzávažnější filosofická otázka vůbec, ale pálila mne ještě mnohem dříve, než jsem začal tušit, co to vlastně je filosofie. Dnes je mi ovšem jasné, že jsem si tu otázku nevymyslel, ale že mi ji zprostředkovali lidé, s nimiž jsem měl ten nejužší vztah, ale jistě také lidé méně blízcí než rodiče a příbuzní, než učitelé a přátelé a jejich rodiče atd. O pravdě totiž mluvíme dost často, i když zdaleka ne tak často se soustřeďujeme na otázku pravdy. Nejčastěji se soustřeďujeme na určitou skutečnost a na to, co o ní někdo řekl, a chceme vědět, zda to, co řekl, byla pravda. Vlastně se chováme tak, jako bychom docela přesně věděli, na co se doptáváme, když chceme vědět, zda ten někdo vskutku vypovídal pravdivě. Když se tážeme po pravdě, vlastně se vůbec neptáme, co to je pravda, ale ptáme se na něco docela jiného: chceme vědět, jak se to „doopravdy“ má s nějakou věcí (výpovědí, ale zejména s tím, o čem se vypovídalo, o čem se něco určitého vypovědělo). Myslím, že tomu tak bylo už před mnoha tisíci lety, že tedy už dávní lidé, naši archaičtí předkové, kteří žili v kulturách dnes již dávno zaniklých, měli zájem na tom, zda to, co jim někdo napovídal, je dost spolehlivé, aby to mohli brát vážně. Co však rozhodně v archaických dobách možné nebylo, bylo právě položení (či postavení) otázky ne už po pravdivosti té či oné výpovědi, nýbrž po povaze pravdivosti vůbec, po tom, co je charakteristické pro každé hledání a každé ověřování kterékoli výpovědi, zda je vskutku pravdivá.
(Písek, 020215-1.)