Tato úvaha se zaměřuje na sémantickou a filosofickou analýzu pojmu právo a jeho odlišení od pojmu zákon. Autor kritizuje tendenci ztotožňovat právo se zákonnými normami, přičemž zdůrazňuje, že zákon by měl právu pouze sloužit, nikoli jej zakládat. Text připomíná římskou zásadu, že přílišné lpění na liteře zákona může vést k bezpráví a nespravedlnosti. V kontextu moderního demokratického vývoje je zdůrazněn význam dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní jako nástroje k ochraně práva před zneužitím moci. Dále se dokument zabývá subjektivním právem jednotlivce, které je chápáno jako nárok existující nezávisle na konkrétním legislativním ukotvení. Právo je zde prezentováno jako autonomní hodnota a pravidlo, které předchází moci i psaným normám. Cílem textu je poukázat na hlubší etické a politické dimenze práva, které přesahují pouhou technickou aplikaci zákonů.
Právo – různé významy
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 3. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Právo – různé významy
Slova „právo“ užíváme v běžné mluvě v několika významech, a proto je zapotřebí je od sebe náležitě odlišit a pojednat o „právu“ v každém z těchto významů zvlášť. Řekneme-li, že soud rozhodl „po právu“ (a nikoli „proti právu“), nemusí to nutně znamenat, že rozhodl podle přesně vymezených zákonů nebo nařízení, neboť platné soudní rozhodnutí by nemělo být v rozporu s danými zákony; máme ponětí o tom, že co zákonné, nemusí být ještě právně korektní, neboť to není zákon, co zakládá právo, nýbrž naopak zákon má jen usnadňovat, aby byl dán průchod právu. Už staří Římané věděli, že „summum lex, summa injuria“ (v tomto úsloví je zákon postaven proti právu resp. obviňován z bezpráví, ale samo bezpráví je pak chápáno jako nespravedlnost); i když někdy dochází k záměně resp. ke ztotožnění „práva“ a „zákona“, a někdy je dokonce programově právo odvozováno ze zákonů, je to hrubá a nepřístojná chyba, kterou je nutno soustavně odhalovat a kompromitovat.
Ale i když zachováme respekt k „právu“ jako tomu, co předchází nejen „moc“, nýbrž i „zákony“ (neboť zákony jsou odedávna diktovány mocí, a teprve v průběhu novověkého demokratického politického vývoje se dospělo k zásadě rozdělení moci, tak aby moc zákonodárná byla oddělena od přímé vlády, a aby vláda, tedy moc výkonná, nemohla nekontrolovaně vyhlašovat zákony jen ve svém zájmu; a navíc aby moc soudní, která je povolána, aby rozhodla tam, kde dochází ke konfliktu nejen zájmů, ale také kompetencí, byla oddělena jak od moci zákonodárné, tak od moci výkonné), stále ještě může mít termín „právo“ ještě více významů. Je tu třeba zvykem mluvit také o tom, že někdo (případně že každý) má na něco právo, a toto právo pak je různým způsobem upřesňováno a definováno. Pak už není takové právo nutně poměřováno a vymezováno žádnými pravidly, nýbrž samo se stává takovým „pravidlem“, závazným bez ohledu na to, zda to bylo někým stanoveno a jak.
(Praha, 020318–1.)