Křesťanská teologie vznikla z potřeby srozumitelně tlumočit evangelium v helénistickém prostředí, přičemž k vyjádření svého poselství využila dobové filosofické prostředky, zejména modifikovaný platónismus. Text sleduje, jak se v průběhu dějin měnily myšlenkové nástroje teologie, zatímco její podstata zůstávala věrná původnímu záměru. Autor se vymezuje proti současným názorům, že pravda je pouze záležitostí „režimu řeči“ nebo lingvistickou konstrukcí. Ačkoli každé lidské snažení obsahuje určitou míru nedokonalosti a dobového „kalu“, není podle autora možné pochopit smysl díla skrze zkoumání těchto nedostatků. Cílem teologického vyjádření je přivést k řeči podstatnou pravdu, která není výtvorem mluvčího, ale přijatým poselstvím. Práce s různými filosofickými aparáty v dějinách tak nepředstavuje ztrátu identity, nýbrž snahu o zachování kontinuity v předávání téhož obsahu skrze měnící se kulturní a intelektuální horizonty lidstva.
Doba a relativita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 4. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Doba a relativita
Křesťanská theologie se postupně konstituovala proto, že křesťané museli čelit kulturními ovzduší, v němž nejen žili, ale v němž se cítili být pověřeni, aby vyřídili srozumitelně zvěst, které se jim samým dostalo. A protože intelektuálně bylo jejich prostředí právě helenistické, tj. bylo hluboce (resp. v hloubce) poznamenáno řeckou filosofií, ale v té době již upadající a upadlou, křesťané se chtěli všech pro sebe vhodných prostředků své doby chopit, aby s jejich pomocí a dokonce jejich prostřednictvím vyslovili, přesněji „přivedli k slovu“ to podstatné, co sami přijali a co chtěli a museli předat dál. Jako nejvhodnější se jim jevil Platón, opět přesněji: Platón viděný a pochopený, především novoplatónsky, ale po závažných úpravách. Kdy se jim po mnoha staletích později dostal do ruky jiný aparát, vybavený zase jinými myšlenkovými prostředky, ti nejlepší neváhali zmocnit se těchto nových prostředků a zase s jejich pomocí a jejich prostřednictvím se pokusili ono podstatné vyjádřit jinak, ale s vážným a upřímným záměrem se vždycky nechat vést k témuž poselství, o něž šlo i jejich nejlepším předchůdcům. To, co chtěli novými prostředky vyslovit, nebylo produktem jejich vyslovování, a nebylo to ani jejich výmyslem, k němuž by se snad něčím starším nechali jen lehce inspirovat, aby se pak nadále ubírali svými vlastními, odlišnými cestami a k jiným cílům. To, co dnes slyšíme tak často, že „pravda“ je jen záležitostí „režimu řeči“, je záměrně jednostranné, sofistické (sofisticko-rétorické) zmatení myslí, možná úmyslné zvednutí kalu ze dna (a to přece náleží k lidské konečnosti a omezenosti, že ve všem lidském díle, i v tom nejlepším a nejčistším, sedí na dně vrstva kalu. Je třeba ji nechat v klidu, snad jen čas od času, ale vždy po delší době se pokusit ten kal z největší části odsát a odstranit. Ale nikdy nepochopíme žádné lidské dílo tím, že se budeme probírat jeho kalem.
(Praha, 020409–1.)