Tento text kriticky reflektuje problematiku asubjektivní fenomenologie a zdůrazňuje potřebu terminologického rozlišení mezi „subjektivním“ a „subjektním“. Autor navrhuje chápat asubjektní fenomén nikoliv jako pouhý jev, nýbrž jako „úkaz“, který je integrální součástí dění jsoucna a probíhá nezávisle na přítomnosti pozorovatele či subjektu. Naopak subjekt v procesu poznávání aktivně vytváří reprezentace či „obrazy“ jsoucen na základě sérií jednotlivých úkazů. Tento proces je spojen s rizikem omylu, avšak subjektivní dotváření obrazu má i pozitivní hodnotu, například v možnosti abstrakce umožňující vztah k celému druhu. Text dále osvětluje, jak se skrze komunikaci a sdílení těchto reprezentací mezi různými subjekty ustavuje rovina intencionálních objektů. Dosažení shody na „témž“ předmětu je pak umožněno zejména skrze využití pojmů. Celkově úvaha nabízí ontologický pohled na vztah mezi autonomním děním jsoucen a subjektivní konstitucí poznání ústící v intersubjektivně sdílenou zkušenost.
Fenomén a úkaz
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 5. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Fenomén a úkaz
Problém tzv. asubjektivní fenomenologie je mi poněkud neprůhledný, a to jak věcně, tak terminologicky. Předně tedy, pokud jde o termíny, je po mém soudu třeba důsledně rozlišovat subjektivní od subjektního. Pokud jde o asubjektní fenomén, jde vlastně nikoli o „jev“, nýbrž a „úkaz“: každé (pravé) jsoucno se děje, a to znamená, mění se mj. v tom, jak se ukazuje (a co se z něho ukazuje). K tomu, aby se nějaké jsoucno dělo, nepotřebuje žádné další jsoucno, tedy ani žádného pozorovatele či reagujícího činitele, „subjekt“. Naproti tomu žádný subjekt neregistruje pouze (jediný, izolovaný) úkaz (nějakého jiného jsoucna), nýbrž vytváří si „obraz“, přesněji reprezentaci onoho ukazujícího se jsoucna na základě delší série jednotlivých úkazů, dokonce série nikoli kontinuální, nýbrž leckdy na základě několika různých sérií, které mohou být navzájem diskontinuitní. Takový „obraz“ je vytvořen (ustaven) subjektem aktivně a tedy s rizikem omylů a nesprávností či nepřesností. A tyto nepřesnosti nemusí být vždy zdrojem mýlek a nesprávností, ale mohou mít někdy dokonce pozitivní hodnotu (např. ve vytvoření obrazu méně detailního, ale právě proto dovolujícího vztáhnout se na různé jedince téhož druhu. Eventuelní mylnost se může někdy objevit až v nesprávné interpretaci povahy příslušné „reprezentace“. A právě tak jako jeden subjekt je schopen dospět k „obrazům“ či „reprezentacím“ různých jsoucen (téhož druhu či rodu atd.), je možné, aby se na určité rovině reprezentace přiblížil reprezentacím jiných subjektů, eventuelně – na jisté vyšší úrovni – aby se s nimi o tomto přiblížení dokonce domluvil (ve specielním případě, kdy je využito řeckého vynálezu pojmů, aby dokonce dosáhl toho, že více či mnoho subjektů míní vskutku „totéž“). V takovém případě mluvíme o intencionálních objektech (či předmětech).
(Písek, 020520–1.)