Tento text nabízí interpretaci básně „Nahoře“ od Františka Halase v kontextu širších filosofických a teologických úvah o povaze nebes a vesmíru. Autor vychází z polemiky s citátem Franze Kafky o němotě nebes, který vnímá jako dozvuk osvícenského skepticismu. Halasova báseň pracuje s motivy ticha, mrtvosti, ale zároveň zjevnosti toho, co je „nahoře“. Interpretace zdůrazňuje, že toto ticho a zjevnost představují specifický způsob oslovení člověka, který v něm vzbuzuje hluboké vnitřní prožitky – od zmámení až po pokorný nářek připomínající biblická „lkání nevypravitelná“. Text se rovněž kriticky vymezuje vůči modernímu vědeckému pohledu astrofyziky, který často vede k pocitu odcizení a deprese z prázdného vesmíru. Autor naopak argumentuje, že i při vědomí současných vědeckých poznatků zůstává schopnost nebes oslovovat lidského ducha silná, pokud je člověk ochoten naslouchat a nepropadat selektivní chudobě ducha, která v kosmu vidí pouze mrtvou hmotu.
[Interpretace Halasovy básně Nahoře]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 5. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[Interpretace Halasovy básně Nahoře]
Franz Kafka kdesi poznamenal (místo je třeba najít, teď cituji z překladu Rio Preisnera v Tváři 1964, č. 7, str. 8) : „Nebesa jsou němá, pouze němému ozvěnou.“ To je zjevná polemika proti starozákonní myšlence, že nebesa vypravují slávu Hospodinovu. Chápu to jako pozdní ozvěnu či jakési dozvuky osvícenství, a to právě v těch momentech, které jsou popravdě řečeno zcela nedržitelné, a to bez ohledu na nějakou křesťanskou tradici. Ovšemže půjde vždy o určitý výklad obojího. Zajímavá a dokonce poučná je ve srovnání s tím báseň Františka Halase ‚Nahoře‘ ze sbírky Tvář (in : 3259, Krásné neštěstí, s. 179) :
Jihnutí ptačího hlasu zeleni
slzy pryskyřic na koře
čím jen čím jsme zmámeni
když je tak ticho nahoře
Tmy bouřek dusna děsivá
ďáblův pták krákoře
čím jen čím srdce omdlívá
když je tak mrtvo nahoře
Mdlo v ústech hrdlo zúžené
bezděké nářky v pokoře
proč jenom pročpak pláčeme
když je vše zjevno nahoře
Halas sice nemluví výslovně o „nebesích“, jen o „nahoře“, ale chápeme to velmi dobře? „nahoře“ je ticho, mrtvo, ale zjevno. Ticho ještě neznamená žádnou němotu; zjevnost dokonce podtrhuje, že se (nám) něco vyjevuje, že jsme oslovováni. Problém je ovšem s tou „mrtvostí“; ale to už náleží k výkladu Halasova myšlení (a básnění). Zaplétá se nám do kontextu cosi, co tam dost dobře nepatří, protože to je jen ohlas vědeckých konstrukcí astrofyziků a kosmologů. Oslovení (a to každé oslovení má v sobě cosi živého a obrací se k živému: proto jsme zmámeni, proto nám omdlívá srdce, proto jsme při vší pokoře plni vnitřních, bezděkých nářků (tady vzpomeneme na „lkání nevypravitelná“, jak se o nich zmiňuje apoštol Pavel). Nebesa, plná hvězd, nás vskutku oslovují, vzbuzují v nás velmi silné, mocné dojmy, a to dokonce dnes ještě víc než kdysi, kdy lidé měli o vesmíru skutečnosti mnohem méně přiměřené představy. Zajisté jen pod tou podmínkou, že se oslovit necháme, že se neodvracíme nebo nenecháme odvracet jinam. Je to jakási zvláštní selektivní chudoba ducha, máme-li z Vesmíru, jak jej dnes vidí a chápe věda, pocit jakéhosi ochuzení, zklamání a deprese. Vždyť i takový astronom jako Jeans, plný skeptických názorů o tom, jak je vesmír cizí veškerému životu, přímo s nadšením shledává naopak blízkost a spřízněnost s matematikou.
(Praha, 020527–1.)