Text se podrobně zabývá povahou systematického myslitele a hledáním pevného základu neboli "substance" filosofického myšlení. Autor rozlišuje mezi mysliteli, kteří disponují vlastní původní substancí, a těmi, kteří vědomě či nevědomě přebírají myšlenkové základy od jiných, jako tomu bylo v případě vztahu Sókrata a Platóna. Klíčovým zjištěním textu je, že tato substance nepředstavuje pevnou danost v minulosti či přítomnosti, nýbrž se nachází "před" myslitelem jako něco dosud nedaného v horizontu budoucnosti. Úvaha dále kriticky nahlíží na snahu o vytváření uzavřených, vnitřně nerozporných systémů, které autor označuje za formu "filosofického úřednictví", jež často pouze zakrývá skutečné vnitřní rozpory. Namísto toho zdůrazňuje vnitřní systematičnost jako nezbytnou podmínku filosofického myšlení, která však nesmí ustrnout v dogmatické integritě. Substance filosofa je tak definována jako neuchopitelný a nevyjádřitelný prvek, který tvoří samotné jádro autentického filosofování a jejž nelze nikdy plně redukovat na pouhé "mnohovědění" či hotové formule.
[Myslitel systematický]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 6. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[Myslitel systematický]
Systematický myslitel musí najít základnu pro své myšlenkové stavby sice pod vlivem či spíše inspirací velkých myslitelů jiných (které si ovšem vybírá), ale konec konců „v sobě“ (jako sub-stanci, v tomto smyslu pak můžeme tuto „substanci“ hledat a případně myslitele pochopit jako někoho, komu tatao „substance“ chybí, event. kdo ji nahražuje „substancí“ někoho jiného, k němuž se pak stále obrací a na něhož se odvolává, o koho se opírá), „pod sebou“ (jako pevnou půdu pod nohama), „nad sebou“ nebo konečně – a to je snad nejpřesnější: „před sebou“, ovšem ne v podobě aktuální nebo minulé danosti, nýbrž jako „ne-danost“ resp. „ještě-ne-danost“, tedy v budoucnosti. A právě podle toho můžeme myslitele dělit na ty, kdo takový „základ“ (substanci) mají a kdo ji nemají (ti, co ji nemají, nemohou vlastně být skutečnými filosofy, ale zůstávají představiteli onoho „mnohovědění“, o němž se kriticky vyjadřovali už Sókratés a Platón). Ty, kteří takovou „substancí“ disponují (což není správná charakteristika, je třeba ji vylepšit, ale k tomu je zapotřebí udělat ještě řadu dalších kroků), můžeme dělit na „původní“, kteří ji mají „v sobě“ (opět nesprávná charakteristika), a ty, kteří si „osvojili“, tj. za svou vzali „substanci“ jiného, „původního“ filosofa. Tak např. původním filosofem v plném smyslu byl asi Sókratés, zatímco Platón geniálně převzal, co se od něho naučil, a pak na tom pracoval hned v několika směrech, aniž by se mohl (a zřejmě aniž by se vůbec chtěl) nějak vykázat svou vlastní substancí a tedy „původností“. Z toho je vidět, že „velikost“ (a také vlivnost) filosofa nemusí být již eo ipso „dána“ jeho „původností“; zároveň však z toho je vidět i to, jak dalekosáhle je filosofie (a s ní také největší filosofové, bez nichž by nebylo velké filosofie) závislá na původních myslitelích, ovšem za předpokladu, že jejich původnost resp. že důsažnost jejich myšlení i myšlenek je rozpoznána a uvedena nejen k životu, ale k rozkvětu. Aristotelés je zase geniálním typem pozoruhodné symbiózy původnosti a onoho „mnohovědění“, která je však plná vnitřních napětí a rozporů, neboť i zde chybí hlubší integrita založená na jednotné substanci. To zas ukazuje na rozdíl mezi systematičností myšlení, která je pro filosofa podmínkou sine qua non, a spěním k jednotnému, vnitřně nerozpornému systému, jež nejčastěji vede k jakémusi filosofickému úřednictví či účetnictví, navíc vždy poněkud podvodnému v machinacích, jež mají zakrýt přetrvávající rozpory. Tím ovšem je otázka po „substanci“ filosofa jako myslitele silně zkomplikována: musí být stále jasnější, že tato „substance“ není a nemůže být čímsi „daným“, tedy že nemůže být součástí ani složkou filosofování, že nemůže být vyjádřena formulí, ba že nemůže být přesně vymezena ani sebedelším výkladem.
(Praha, 020619–1.)