Text se kriticky zamýšlí nad proslulým výrokem Francise Bacona „vědění je moc“. Autor zpochybňuje běžnou, zjednodušující interpretaci, podle níž je vědění pouze nástrojem nadvlády nad těmi, kdo vědění postrádají. Namísto toho zkoumá transformativní vliv vědění na samotný subjekt a podstatu poznání. Skutečná moc podle autora nevyplývá z pouhého konstatování daných faktů, nýbrž ze schopnosti integrovat toto vědění do vlastních plánů a projektů. Autor se v textu vymezuje proti Hegelově definici svobody jako „poznané nutnosti“; tvrdí, že svoboda sice vědění o mezích reality vyžaduje, ale jejím hlavním účelem je tvorba něčeho nového, co dosud neexistuje. Vědění o budoucích možnostech a záměrech je pro lidské jednání podstatnější než prostá znalost stávajícího stavu světa. Moc je tedy v tomto pojetí založena především na schopnosti realizovat to, co je možné, nikoliv jen na pasivním uznání toho, co je dané.
Vědění jako moc
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 7. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Vědění jako moc
Známý, v učebnicích i jindy stále připomínaný výrok Francise Bacona, že „vědění je moc“, je třeba domyslet (a možná dokonce i v budoucnosti ještě domýšlet). Obvyklý výklad je příliš triviální: že ten, kdo ví, má výhodu proti tomu, kdo neví. A mít výhodu znamená být schopen jí využít k nadvládě, tedy mocensky. Tento příliš jednoduchý, protože zjednodušující výklad se totiž vůbec netáže po subjektu onoho vědění, které mu má zjednat výhodu nad jinými subjekty, kterým ono vědění chybí. Základní otázkou a otázkou první důležitosti je, co takové vědění udělá se subjektem, který se vědění dopracuje. A velmi důležité je také, jak vůbec chápeme vědění: je „předmětem“ vědění vždycky a výhradně něco daného, co musíme prostě vzít na vědomí? Kdyby tomu tak bylo, těžko by mohlo platit, že vědění je něco, co zvyšuje a umocňuje naši moc nad druhými, neboť vědění by muselo končit tím, že jen konstatuje to, co je dáno. Moc, která se opírá o vědění, není totiž prostým důsledkem (následkem) toho, že „víme“, ale vyplývá z toho, že toho „vědění“ dovedeme využít. Moc nevyplývá z vědění toho, co „jest“, co je „dáno“, ale z toho, že své úmysly, své plány a programy (které ze žádných „daností“ nevyplývají) dokážeme uzpůsobit tak, že méně narážejí na „dané“ skutečnosti, jež jim někdy stojí v cestě a že tedy jsou snáze proveditelné, uskutečnitelné. To je negativně a tedy provokativně vyjádřeno v jiné známé formulaci, totiž Hegelově, že svoboda je „poznaná nutnost“. Takto formulováno jde o chybu, o omyl; jde o to, že svoboda vědoucí o nutnostech je vlastně účinnější, podstatnější než svoboda, která se láme a troskotá na nutnostech (ale také „nemožnostech“ čili svých mezích), o nichž neví. Svoboda potřebuje ke svému uplatnění vědění o daných skutečnostech, ale nespočívá v tom, že u nich zůstane, že se s nimi smíří, ale že je schopna jejich poznáním a využitím všech dostupných poznatků uskutečnit něco, co dáno není, co se k tomu „danému“ ani nepřimyká a co je nenapodobuje, neimituje ani jen nerozmnožuje (nemultiplikuje), ale něco, co tu není, co tu ještě nebylo a co je zapotřebí teprve udělat, provést, uskutečnit. „Vědění“ o tom, co tu není, ale co by tu mohlo a mělo být, co tu chceme mít a co je naším cílem, je neméně důležité než vědění o tom, co tu už je, co je dáno a s čím jako s daným musíme počítat. A ona Baconem zmíněná „moc“ je mnohem víc založena na našem vědění o tom, co chceme, aby bylo (a co tedy chápeme jako „možné“), než na tom, co už jest.
(Písek, 020719–1.)