Text se zabývá Nietzscheho vztahem k metafyzice, kterou autor vnímá jako završení i kritiku filosofické tradice. Nietzscheho odpor k systémům a logice vede k myšlenkové roztříštěnosti, což znemožňuje vytvoření jednotného obrazu jeho filosofie. Místo toho je nutné se soustředit na interpretaci konkrétních myšlenek či aforismů skrze pečlivou selekci souvislostí. Ústředním bodem je Nietzscheho protimetafyzická teze, že minulost se dosud zcela nestala, nýbrž se stále děje a vyžaduje další činy k tomu, aby se skutečně stala minulou. Tato myšlenka je v textu rozšířena na ontologickou úroveň veškerého dění a událostí. Autor zdůrazňuje koncept událostnosti a roli subjektu při konstituování událostí, zejména těch dějinných, které postrádají vnitřní integritu. Cílem je ukázat, jak Nietzscheho myšlenkový humus poskytuje výživu pro nové chápání času, dějin a struktury událostí mimo rámec tradiční metafyziky.
[Nietzscheho kritika metafyziky]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 7. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[Nietzscheho kritika metafyziky]
Nietzsche znamená jak konec metafyziky, tak už i její kritiku. (Velcí filosofové vyrůstají na mnohokrát zpracované, přežvýkané tradici, kterou přežvýkají ještě jednou a definitivně z ní dělají filosofický „humus“. Z toho už – samo – nic nevyroste, leda nějaké divné houby; ale pro nové myšlenky je takový humus neobyčejně cenný a výživný.) Zároveň má jakousi averzi k logice a zejména k systémům. Proto u něho najdeme myšlenky, které jsou nejen divergentní, ale někdy se dokonce navzájem vylučují. Je proto třeba si vždy vybrat to, co k sobě náleží a co odpovídá našim cílům; jednotný obraz Nietzscheho jako myslitele není prostě možný, neboť jeho myšlenkové cesty nebyly sjednoceny. Právě proto je nutno zásadně rozlišovat mezi programem interpretace myslitele na jedné straně a mezi programem interpretace nějaké jeho myšlenky (malého rozsahu, jako je třeba aforismus, nebo většího, který budeme muset sami ustavit na základě pečlivě selektovaných míst (třeba i časově a zejména co do literárních souvislostí dost odlehlých). Takže: velká a právě ostře protimetafyzická je Nietzscheova myšlenka, že tzv. minulost se zdaleka ještě celá nestala, že se stále ještě děje (ovšem jako minulá, ne jako do jisté míry ještě přítomná), a že bude ještě zapotřebí mnoha činů, než se vskutku „stane“ jeden minulostí. Tady jde o myšlenku, kterou musíme upravit tak, aby neplatila jen o dějinách, ale o veškerém dění, přesněji: o veškerých událostech (neboť když mluvíme o dění vůbec, necháváme nepřípustně stranou otázku přetržitosti (tj. událostnosti) dění, zejména pak otázku, zda je o události pravé nebo nepravé, a pokud o nepravé, kde najdeme subjekt, který je jako události vnímá a registruje (a to znamená také: integruje, ustavuje jako události – to platí zejména o událostem dějinných, kde počátek a konec je prostě třeba stanovit, neboť nejde o události „pravé“, tj. vnitřně integrované).
(Písek, 020725–1.)