Tento text přináší kritické zkoumání fenoménu sebevědomí a ontologického vztahu mezi vědomím a subjektem. Autor důrazně odmítá redukcionistické pokusy vykládat subjekt jako pouhý produkt sebevědomí, neboť takové přístupy podle něj zásadně selhávají v tom, že neberou vážně skutečnou povahu vědomí ani subjektivity. V rámci evropské tradice je sebevědomí chápáno jako neodmyslitelná a konstitutivní součást lidské identity. Ústředním filosofickým problémem je zde způsob, jakým se individuální vědomí ustavuje jako vědomí konkrétního „já“, které musí nutně předcházet každému aktu sebeuvědomění. Na rozdíl od pouhých myšlenkových konstrukcí či geometrických abstrakcí, jako je například trojúhelník, představuje subjekt realitu, která není vědomím teprve vytvářena. Text rovněž zavádí klíčové metodologické rozlišení mezi tématizací a objektivizací, přičemž dovozuje, že reflexe subjektu nemusí nutně znamenat jeho proměnu v neosobní objekt. Vznik a rozvoj sebevědomí je tak vykreslen jako hluboce závažný proces, který vyžaduje filosofické uchopení respektující primát a nezpředmětnitelnost lidského subjektu.
Sebe-vědomí / Vědomí sebe
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 7. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Sebe-vědomí / Vědomí sebe
Pokusy vyložit subjekt jako produkt sebevědomí (a tím vlastně subjekt jako skutečnost popřít) mají základně vadu v tom, že neberou fenomén sebevědomí vážně; ještě větší vadou je u nich to, že neberou vážně ani vědomí samo. Sebevědomí jakožto „vědomí sebe“ však nemůže být odvysvětleno jako klam, neboť je neodmyslitelnou složkou přinejmenším evropské tradice (ať už je hodnoceno jakkoli). Tím, že se vědomí může konstituovat jako vědomí individuální, tj. vždycky jako vědomí někoho, kdo je jeho subjektem a kdo o sobě říká (a také myslí) „já“, je přinejmenším otevřena otázka, do jaké míry je resp. vůbec může být vztah tohoto „já“ k sobě ustavován teprve ve vědomí. Má-li mít fenomén sebevědomí vskutku podstatnější smysl, musí se „vědomí sebe“ jakožto „sebevědomí ,já‘„ vztahovat ke svému „já“ (resp. ke svému subjektu) jinak, než jak se naše vědomí vztahuje třeba k nějakému rovinnému obrazci, např. k rovnostrannému trojúhelníku. Trojúhelník není vnitrosvětnou skutečností, nemá vlastní „realitu“, je pouhou myšlenkovou konstrukcí (kterou ovšem můžeme poměrně snadno „realizovat“, byť jen přibližně, jak to je ostatně běžné u všech našich produktů, kde je třeba podle okolností připouštět jistou „toleranci“ odchylek od ideálního tvaru). Zatímco určitý trojúhelník může být definován (přesně řečeno: může být pojmově vymezen jeho pojem; běžný způsob mluvy tu poněkud selhává a mate), v případě „vědomí sebe“ jde o vztah vědomí k ,něčemu‘ jinému, co tento pokus o uvědomění (sebeuvědomění) nutně předchází, neboť „já“ tu je nutně dříve než jeho pokus si sebe uvědomit. Zejména však nesmíme ze skutečnosti, že „já“ se ve svém vědomí chce vztáhnout k sobě, ihned (a předčasně, zejména však nekriticky) vyvozovat, že ze sebe, tj. ze svého „já“, dělá objekt. Tak tomu může být (a po dlouhé věky často bývalo), ale není to nezbytné, pokud tématizaci nebudeme chybně zaměňovat za objektivizaci (zpředmětňování). Navíc ovšem je vznik i rozvoj sebevědomí rozhodně něčím bytostně závažnějším, než abychom je mohli redukovat na pouhou tématizaci.
(Písek, 020726–1.)