Dante Alighieri ve své Božské komedii umisťuje filosofy do předpeklí, místa, které sousedí s říší věčného zatracení označenou nápisem nabádajícím k zanechání veškeré naděje. Tento text analyzuje specifické postavení filosofů v Danteho pojetí a interpretuje ho jako vyjádření jejich profesního údělu. Autor dovozuje, že ačkoliv se filosofové z povinnosti pohybují na samotném pomezí světa zbaveného smyslu, nikdy se nesmějí zcela vzdát naděje. Naděje je zde vnímána jako konstitutivní prvek lidství a samotné podstaty filosofování, neboť smysl je nerozlučně spjat s orientací na budoucnost. Úvaha dospívá k závěru, že rezignace na naději by pro filosofa znamenala nejen ztrátu jeho profesní identity, ale potenciálně i ztrátu jeho lidské podstaty. Text tak osvětluje vztah mezi filosofickým tázáním, existenciální hranicí a nezbytností uchování naděje i v blízkosti nicoty a nesmyslnosti, kterou symbolizuje Danteho peklo.