Tento text analyzuje provokativní odpověď režiséra Miloše Formana na otázku po smyslu života, kterou definoval jako kombinaci žití a mluvení o něm. Autor eseje rozebírá hloubku tohoto zdánlivě banálního výroku a zasazuje jej do širšího filosofického kontextu. Pokud má být smyslem života samotné žití, musí být život chápán v kontrastu k neživotu a jeho hodnota určována způsobem, jakým je naplňován. Právě zde nastupuje prvek „kecání“ neboli promlouvání, které autor ztotožňuje s řeckým pojmem Logos. Logos nepředstavuje pouze slovo, ale i sjednocující princip, řád a myšlení, které dodávají lidské existenci integritu a vnitřní jednotu. Formanův výrok je tak interpretován nikoli jako lehkovážný vtip, nýbrž jako hluboké uznání nezbytnosti reflexe a intelektuálního uchopení skutečnosti. Smysl života se tedy rodí z dialektiky mezi bezprostředním prožíváním a následným kritickým uvažováním, které činí lidské bytí vědomým a celistvým.