Text se zabývá Aristotelovým pojetím termínu logos, který v kontextu zkoumání jazyka a textu interpretuje především jako „smysl“. Autor rozebírá Aristotelovu úvahu o dělitelnosti smyslu v rámci textové hierarchie: od celého spisu přes kapitoly a věty až k jednotlivým slovům. Klíčovým bodem je zjištění, že zatímco slova jakožto nositelé významu tvoří základní jednotky smyslu, jejich další dělení na zvuky či písmena již k žádnému smyslu nevede. Tato skutečnost nastoluje fundamentální ontologickou a lingvistickou otázku: jakým způsobem vzniká smysl celku, když jeho základní stavební prvky (zvuky či písmena) samy o sobě žádný smysl nenesou? Text zdůrazňuje, že smysl není pouhým mechanickým důsledkem určitého seřazení znaků, ale vyžaduje hlubší vysvětlení původu významu v lidské řeči. Tato úvaha poukazuje na komplexnost vztahu mezi formální stránkou jazyka a jeho sémantickým obsahem v rámci klasické filosofie.
[Aristotelovo pojetí LOGU]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 9. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[Aristotelovo pojetí LOGU]
Aristotelés mluvil v jistém smyslu o LOGU (a možnosti jeho „dělení“) tak, že LOGOS přisuzoval třeba knize, ale také kapitole v knize, odstavci, větě a posléze i jednotlivému slovu. Zároveň víme, že slova mají v naprosté většině více lexikálních významů, což znamená, že význam jednotlivého slova, pokud je vezmeme izolovaně, není jednoznačný. Navíc je velmi důležité, jak chápeme samo „slovo“, zda jako sled zvuků nebo jako sérii písmen – anebo zda takový sled zvuků nebo písmen považujeme za slovo je tehdy, když má navíc určitým význam, smysl, když něco říká, znamená, napovídá (nebo když alespoň něco označuje). Na připomenutém místě lze řecké slovo LOGOS asi nejsprávněji přeložit jako „smysl“; Aristotelés se tedy táže, zda takový „smysl“ lze dělit. Bere za zřejmé, že smysl má spis, ale také jednotlivé jeho „knihy“, pak jednotlivé kapitoly, odstavce, věty a posléze i jednotlivá slova. I slova lze (většinou) dále dělit, ale – jak říká Aristotelés – pak už tam žádný smysl není. Pokud připustíme tyto úvahy, musí nám jako první vyvstat další otázka: odkud se bere smysl tam, kde seřadíme několik zvuků nebo několik písmen, takže vznikne (nebo může vzniknout) skutečné „slovo“? Je na první pohled (či pomyšlení) zřejmé, že se k takové „hromádce“ písmen nepřipojí smysl „sám“, tj. že smysl není prostým následkem určitého seřazení zvuků nebo písmen.
(Písek, 020909–4.)