Tato studie se zabývá interpretací úryvku z Markova evangelia (4, 21–23), který obsahuje Ježíšova polemická slova o světle. Autor v textu spatřuje rezolutní odmítnutí principu iniciace a mystagogie, tedy představy, že by pravda měla být přístupná pouze úzkému okruhu zasvěcených. Hlavním motivem je adventivní povaha světla, které přichází ke všem a jehož smyslem je být viděno. Text přehodnocuje chápání pojmu tajemství a tvrdí, že skutečné tajemství se stává zjevným teprve ve chvíli svého odhalení. Tato interpretace zdůrazňuje osobní odpovědnost jednotlivce za to, aby světlo nebylo skrýváno. Autor zároveň varuje před redukcí tohoto poselství na pouhou morálku či „dobré příklady“. Morální jednání, jako je spravedlnost a pravda, nemá být cílem samo o sobě, nýbrž přirozeným plodem světla, které osvěcuje celou lidskou existenci. Poselství evangelia tak směřuje k otevřenosti a univerzální dostupnosti Božího zjevení pro každého člověka bez rozdílu.
[Interpretace Markova evangelia (4, 21–23)]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 9. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[Interpretace Markova evangelia (4, 21–23)]
V Markově evangeliu čteme (4, 21–23) Ježíšova nápadně polemická slova, jež můžeme interpretovat jako ostré odmítnutí představ o zasvěcování (iniciaci): 21A řekl jim: „Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen? 22Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo. 23Kdo má uši k slyšení, slyš!“ [Bylo by možno a dokonce záhodno srovnávat ekvivalenty v Matoušovi (5, 13n), Lukášovi – tam hned dvakrát (8, 16n. a 11, 33n.) – a v epištole Efezským (5, 8n.), event. na dalších místech.] Silný, útočný, kritický důraz je položen na odmítnutí mystagogie: světlo nemá svítit jen zasvěceným, nýbrž všem. To má své důsledky i pro chápání tzv. tajemství: tajemství totiž není tajemstvím proto, že by bylo tajné, skryté; pokud je nějaké tajemství skryté, pak o něm nikdo neví. Teprve když se tajemství vyjeví, vyjeví se jako tajemství, nikoli dříve. Skutečné tajemství je tedy vyjevené, zjevné tajemství. (A zůstává tu otevřená otázka, do jaké míry je vhodné toho slova užívat, když svými etymologickými kořeny tolik zavádí.) Velmi významný je nejen důraz na metaforu světla, ale zejména podtržení jeho adventivní povahy: světlo přichází – a to znamená, přichází k nám, ke mně. Právě já jsem vždy osobně odpověden za to, že je nebudu sám skrývat, a že také nedopustím, aby je někdo jiný skrýval, ale že je nechám svítit po celém domě (domácnosti). Onen posun k moralitě, který najdeme jinde („vy jste světlo světa“, „žijte jako děti světla“ apod.) je poněkud povážlivý, pokud zdůrazňuje jen „dobré příklady“. Ty mohou být jen dosvědčováním toho, že světlo přichází (nebo dokonce že přišlo); „spravedlnost a pravda“ však nejsou a nemohou být „ovocem“ dosvědčování, nýbrž jen „ovocem světla“.
(Praha, 020920–1.)