Tento text reflektuje povahu lidských práv jakožto ontologického rámce, nikoliv jako souboru vlastností náležejících jednotlivci. Autor argumentuje, že ačkoliv jsou lidská práva nezcizitelná, nepředstavují vnitřní „výbavu“ člověka. Namísto toho, aby člověk práva vlastnil, je jimi spíše sám definován a v jistém smyslu „vlastněn“. Tento přístup čerpá z myšlenek Emanuela Rádla o vztahu člověka k pravdě, kde pravda není nástrojem v rukou lidí, ale vyšším principem, do něhož se člověk rodí. Lidská práva jsou zde chápána jako objektivní sféra toho, co „má být“, a co je správné. Člověk do tohoto světa hodnot vstupuje od narození a jeho existence je s nimi neoddělitelně spjata, avšak bez nároku na jejich subjektivní ovládání. Úvaha tak posouvá vnímání lidských práv od individuálního nároku k etickému a transcendentálnímu rozměru lidského bytí ve světě.