Text se zabývá vztahem mezi ucelenými filosofickými systémy a jejich fragmentární recepcí ve společnosti. Autor argumentuje, že ačkoliv je pro filosofa nezbytné budovat rozsáhlé soustavy k ukotvení svých myšlenek, v praxi tyto ideje působí především jako izolované zlomky vytržené z kontextu. Tento proces s sebou nese riziko dezinterpretace a účelového zneužití v sociálním a politickém prostoru. Úvaha kritizuje tendenci filosofů spoléhat se na vstřícné přijetí a zdůrazňuje rozdíl mezi mluveným slovem a psaným textem. Zvláštní pozornost je věnována fenoménu, kdy se obsah sdělení stává druhotným vůči pocitu sounáležitosti k určité skupině či „režimu řeči“. V závěru autor apeluje na aktivní roli filosofa, který nesmí zůstat pouhým vnějším pozorovatelem či komentátorem, ale musí se svými myšlenkami přímo vstupovat do kolbiště idejí a konfrontovat se s realitou.
Myšlenka a systém / Kontext a myšlenka
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 10. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Myšlenka a systém / Kontext a myšlenka
Důležitost filosofie zajisté nespočívá v budování mohutných systémů, o kterých má širší veřejnost v nejlepším případě jen povrchní a matné povědomí. Ale protože neexistuje jiná možnost, jak konfrontovat různé koncepce, je povinností každého tvůrce nového filosofického výkladu a nových „pozic“ a východisek vytvořit také velké soustavy, bez nichž zůstávají jeho myšlenky pouhými semeny nebo klíčními rostlinkami, které v jiných podmínkách a okolnostech mohou vést docela jinými směry a dospět k naprosto odlišným koncům. To ovšem nikterak neznamená, že „kousky“, „zlomky“, „střípky“ rozmanitých filosofií ve skutečnosti (tj. ve společenských, politických, vědeckých atd. poměrech) nepůsobí. Právě naopak: filosofové a jejich filosofie působí převážně svými „zlomky“, „útržky“, jakoby izolovanými, z původních kontextů vytrženými „myšlenkami“. Problémem tu je povážlivá okolnost, že si toho ve své tvorbě nejsou filosofové většinou dostatečně vědomi, a že v zápalu myšlenkové tvorby jakoby příliš spoléhají na přejnou recepci posluchačů a čtenářů. V případě přednášek a tedy osobních projevů, k nimž nutně patří také gestikulace, mimika, hlasové podbarvení atd. je ovšem nebezpečí neporozumění resp. misinterpretace mnohem menší než u psaných textů, ale zdaleka nechybí naprosto. Tak se stává, že určité formule oběhnou takřka celý kulturní svět, a přitom jsou vykládány nejen nepřesně, ale dokonce svévolně a utilitárně, ať už s plným vědomím anebo se subjektivní upřímností a přesvědčeností. Docela zvláštním nebezpečím je přitom hojně se vyskytující forma působení promluvou a textem na veřejnost, kde vlastně nejvíc vůbec nezáleží na tom, co se přesně říká (může to být prostě jen nějaká obehraná fráze, někdy i slova-signály a „kultické“ formule), zatímco rozhodující je všeobecné povědomí sounáležitosti (ať už vlastní nebo naopak cizí, až ostrakizované). Když např. Bělohradský vyzvedá roli „režimu řeči“, který disponuje „svou vlastní“ pravdou, poukazuje de facto na tuto psychologickou a sociologickou stránku; a když u toho zůstává, proviňuje se proti své vlastní filosofii (má-li jakou), neboť opravdová filosofie nikdy nemůže zůstat na pozici takto „vnějšího“ pozorovatele, nýbrž musí přijmout hozenou rukavičku (a každý „režim řeči“ je také takovou hozenou rukavičkou) a musí se s ní sám na základě svých pozic konfrontovat. Filosof nikdy nemůže zůstávat pouhým pozorovatelem a komentátorem ani svých vlastních myšlenkových experimentů, nýbrž musí nejen s nimi, ale v nich a skrze ně vstupovat na kolbiště idejí, myšlenek.
(Písek, 021017–1.)