Tento text se zabývá Heideggerovým pojetím tázání po bytí, jak je představeno v úvodu díla Bytí a čas. Autor zdůrazňuje, že tázání není pouhým aktem, ale modem bytí tázajícího se jsoucna, který zásadně ovlivňuje jeho podstatu. Úvaha se zaměřuje na riziko, že při nesprávně zvoleném směru zkoumání může bytí uniknout, pokud je s ním nakládáno jako s pouhým jsoucnem. Text volá po důkladné analýze rozdílu mezi soustředěním se na jsoucna a soustředěním se na bytí, a to včetně rozlišení mezi samotnou realitou a jejími pojmovými pojetími. Autor dále zkoumá důsledky, které má způsob tázání pro bytí tázajícího, a reflektuje Heideggerův požadavek na ontologické, nikoli ontické chápání bytí. Cílem práce je osvětlit, jak parametry našeho pátrání určují, zda nám podstata bytí zůstane skryta, či zda se stane průhlednou prostřednictvím správně vedené analýzy tázajícího se jsoucna v jeho vztahu k neznámému.
Otázka
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 11. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Otázka
Heidegger hned na začátku svého spisu Bytí a čas upozorňuje (č. 23) na to, že tázání je chování, že „vypracovat otázku po bytí totiž znamená učinit průhledným jisté jsoucno – totiž to, které se táže – v jeho bytí. Kladení této otázky je jakožto modus bytí jistého jsoucna samo bytostně určeno tím, po čem se ptá – totiž bytím.“. Pokud vezmeme vážně jen to, co tu bylo řečeno (ocitováno), musíme se tázat také po rozdílu modu bytí „jistého jsoucna A“, které se táže po bytí jakožto jsoucnu, a modu bytí jiného „jistého jsoucna B“, které si již uvědomuje, že po bytí se nemůže tázat jako po nějakém jsoucnu, nýbrž jako po tom, co jsoucnem není. Je-li tázání chování, a má-li chování významný vliv na toho, kdo se tak chová, znamená to, že způsob tázání má významný vliv na samo bytí „jistého jsoucna“ – tedy nejen na jeho „pobyt“ (což by bylo více nasnadě). – Tázat se po něčem znamená ovšem, že to, po čem se tážeme, známe jen zčásti, ne však úplně; to je přece to, nač upozorňoval již Sókratés. To, k čemu se vztahuje naše tázání, nemůže být proto jednoznačně a definitivně určeno způsobem našeho tázání; na druhé straně způsob tázání může mít fatální důsledky, jestliže soustřeďuje svou pozornost a své zkoumání nesprávným směrem, nebo nestavuje-li parametry svého pátrání tak, že to, nač se táže, mu proklouzne mezi prsty. Řekneme-li to s ohledem na „bytí“ jinak, může se stát, že tázání po „bytí“ se s bytím mine, protože se táže po bytí jakožto jsoucnu – zatímco bytí jsoucnem není a ani nemůže být. Abychom tuto možnost mohli řádně uvážit a rozebrat, museli bychom se pustit do pečlivého rozboru rozdílu mezi soustředěností našeho tázání (a vůbec myšlení) na jsoucno (jsoucna) na jedné straně a mezi soustředěností na bytí. A to znamená také nezbytnou analýzu rozdílu mezi jsoucnem a bytím jakožto tím, nač se soustřeďuje, nač se tážeme, o čem uvažujeme. A ovšem také na ještě nezbytnější analýzu rozdílu mezi nějakým „jistým jsoucnem“ (a třeba i jiným než lidským) a pojmem či pojetím jsoucna, jakož i rozdílu mezi bytím a pojetím bytí. Právě v tomto druhém případě není zcela jasné, proč – podle Heideggera – není možno bytí chápat onticky, nýbrž ontologicky.
(Praha, 021101–1.)