Text analyzuje Patočkovo pojetí rozdílu mezi bytím a jsoucností v kontextu lidské existence. Autor vychází z Kacířských esejů a upozorňuje na napětí mezi tvrzením, že člověk je sám sebou, a požadavkem, aby své bytí aktivně vykonával. Kritizuje redukci člověka na pouhé jsoucno a zdůrazňuje, že lidské bytí je bytostně spjato s přesahem k tomu, čím člověk ještě není, ale čím má být. Člověk je definován vztahem k vlastní budoucnosti a k budoucnosti jako takové, což vyžaduje aktivní spoluúčast a odpovědnost. Tento vztah k budoucnosti tvoří základ solidarity s druhými lidmi. Respekt k budoucnosti druhého je chápán jako etický imperativ, přičemž nejzávažnějším proviněním je zbavení druhého jeho budoucích možností. Úvaha tak propojuje ontologickou analýzu lidského bytí s etikou mezilidských vztahů a odpovědností za časový horizont existence.
Bytí x jsoucnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 11. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
Bytí x jsoucnost
Patočka (v Kacířských esejích, samizd. str. 92) zdůrazňuje, že „člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. A kousek před tím: „Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon.“ Ovšem opět o několik málo řádků dříve napíše: „Sobě sám není člověk cizí, jako je mu cizí věc s její způsob být: člověk je sám sebou.“ V tom je ne-li přímo rozpor, tedy alespoň jisté napětí, vyvolané problematickou formulací. Jestliže slovo „je“ ve výroku „člověk je sám sebou“ chápeme ve smyslu jsoucnosti, neplatí, že tato jsoucnost musí být vykonávána, ale ona se „děje“ sama sebou. Naproti tomu v případě, že oním „je“ máme na myslí bytí člověka, pak sice nepochybně platí, že toto bytí musí člověk vykonávat, ale zároveň i to, že není sám sebou, nýbrž naopak se sám sebou vždy znovu musí stávat. – Člověk chápaný jako jsoucno je vadnou konstrukcí, jež odhlíží od toho, že bytí člověka spočívá v tom, že nemůže a nesmí být redukován jen na to, čím je (ani po „vylepšení“: na toho, kým jest). Člověk je něčím (někým) bytostně přesahujícím to, čím je (toho, kým jest), protože k jeho nejvlastnějšímu bytí náleží vztah k tomu, čím (kým) není, ale čím (kým) má být, čím (kým) je povolán být. Je bytostně určován svým vztahem k vlastní budoucnosti, na které musí právě i on sám spolupracovat, a tím na budoucnosti vůbec, která i k němu přichází, a to nikoli v podobě reliktů toho, co tu už bylo a jest. A v tom jeho bytostném vztahu jak k budoucnosti vlastní („budosti“), tak k budoucnosti (resp. času), která přichází, se musí vztahovat zejména k „druhým“ a k jejich vlastní budoucnosti („budosti“), neboť také k nim budoucnost (čas) přichází s apely a výzvami. Solidarita mezi lidmi je nutně vždy založena v respektu k budoucnosti druhých lidí. Nejhorší provinění člověka proti druhému člověku je okrádání, olupování o jeho budoucnost.
(Písek, 021117–1.)