Tato úvaha se zaměřuje na hlubší interpretaci Nietzschova aforismu ze spisu Soumrak model, v němž filosof nabádá, aby člověk nebyl zbabělý vůči svým činům a neponechával je na holičkách. Autor textu však poukazuje na to, že Nietzsche plně nedomyslel dosah svého tvrzení, když se omezil pouze na rovinu výčitek svědomí po špatném jednání. Skutečná etická výzva a zároveň prostor pro největší zbabělost totiž vyvstává v momentě, kdy je náš čin správný, mužný či hrdinský, ale přivolá na nás nečekané nesnáze. Pokud v takové chvíli začneme svého činu litovat jen proto, abychom se vyhnuli nepříjemným následkům, dopouštíme se vnitřní zrady. Text zdůrazňuje, že integrita osobnosti spočívá v ochotě plně se přihlásit k vlastnímu jednání i tváří v tvář pohromě. Právě ti, kteří prokázali odvahu pouze jedinkrát a následně se zalekli důsledků, ztělesňují fenomén, před nímž Nietzsche varuje, ačkoli si možná sám neuvědomoval celou šíři tohoto problému.