Tento text kriticky analyzuje tvrzení, že přirozený vývoj nesměřuje k mezidruhové harmonii. Autor naopak argumentuje, že různé formy soužití v přírodě dokazují opak. Komplikovaná symbióza se často vyvíjí z počátečních odlišností a konfliktů. Hlavním příkladem jsou lišejníky, které představují natolik úzkou symbiózu hub a řas, že jednotlivé složky již nejsou schopny samostatného života. Text dále zmiňuje hypotézy o vzniku eukaryotických buněk jako výsledku totální symbiózy a poukazuje na přetrvávající dvojí dědičnost. Zásadní otázkou zůstává samotné pojetí "přirozenosti" vývoje. Autor se táže, zda přirozenost není definována pouze absencí lidského zásahu, nebo zda samotný evoluční proces ve své podstatě nepřekračuje běžné chápání toho, co je přirozené. Tato úvaha vede k přehodnocení vztahů mezi biologickými druhy a k nahlížení na evoluci jako na proces neustálého propojování a překonávání původních hranic, kde spolupráce a synergie hrají klíčovou roli v rozvoji života.
[Kritika citátu o „přirozeném vývoji“ a „mezidruhové harmonii“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 12. 2002
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2002
[Kritika citátu o „přirozeném vývoji“ a „mezidruhové harmonii“]
„Přirozený vývoj prostě nevede k mezidruhové harmonii, jaké jsme byli poslední dva dny svědky.“ (Ráma tajemství zbavený, s. 123.) Pochopitelně to není pravda: všechny mezidruhové typy soužití dokazují opak. Je ovšem správné předpokládat, že komplikovaná symbióza je možná jen tam, kde zprvu došlo k uplatnění rozdílností, a možná i konfliktních rozdílností. Snad nejpozoruhodnějším příkladem nejen mezidruhové, ale takříkajíc mezi-říšské symbiózy jsou lišejníky. Tam nejde jen o spolupráci, synergii, ale o skutečné spolužití, symbiózu, a to takovou, že oba subjekty už ztratily schopnost se oddělit a žít samostatně. To je ovšem jen příklad nejnápadnější, ale najdeme (a v budoucnosti budou jistě ještě nalezeny) i mnohé další formy spolužití (zatím např. byly vysloveny jen hypotézy o původu karyont jako výsledku totální symbiózy bezjaderných buněk a velkých virů apod.; ostatně i přetrvávající dvojí dědičnost, jaderná a mimojaderná, nasvědčuje čemusi analogickému). – Zcela jiným problémem je ovšem ona zmíněná „přirozenost“ vývoje – co tím je vlastně míněno? Jenom to, že tu nezasáhl člověk? Ale co když zmíněné příklady nasvědčují tomu, že vývoj jako takový je principiálně „ne-přirozený“, anebo že sama tzv. přirozenost je založena na čemsi, co se „přirozenosti“ vymyká resp. co ji překračuje?
(Písek, 021226–1.)