Tento text analyzuje podstatu vědomí, přičemž se soustředí zejména na fenomén intencionality, nahlížený primárně skrze husserlovskou tradici. Vědomí je zde definováno jako aktivní výkon, jehož klíčovou charakteristikou je bytostný vztah k něčemu, co stojí mimo samotný akt vědomí. Tento specifický vztah zaměřenosti k vnějším objektům je označován jako intencionalita. Každý uskutečněný akt vědomí je tedy intencionálním aktem směřujícím k intencionálnímu předmětu. Tímto předmětem mohou být jak reálné věci v našem okolí, tak i složité vztahy mezi věcmi, které jsou smysly nepostižitelné nebo vnímatelné pouze nejasně. Na základě tohoto pojetí text odmítá senzualistické koncepce poznání. Tyto teorie mylně předpokládají, že lidské poznání vychází z jednoduchých smyslových vjemů a dojmů, z nichž se teprve dodatečnou abstrakcí tvoří pojmy. Autor naopak ukazuje, že vědomí je již ve své podstatě zaměřené a smysluplné, což předchází jakémukoli čistě smyslovému hromadění dat.