Tento text se zabývá významem minulosti a budoucnosti pro dějinné sebepochopení člověka, přičemž vychází z Hegelovy myšlenky, že naše současná identita je výsledkem práce všech předchozích generací. Autor však zdůrazňuje, že orientace na minulost představuje pouze část naší dějinnosti. Stejně podstatným základem je zaměření na budoucnost, tedy na to, čím se chceme stát a jaké cíle si klademe. Historické bytí člověka je tak tvořeno nedílnou jednotou mezi tím, co již proběhlo, a tím, co teprve nastane. Text dále analyzuje ontologickou povahu minulosti a budoucnosti, které se shodují v tom, že v přítomném okamžiku fakticky neexistují. Zatímco minulost bývá vnímána jako neměnná a daná entita, autor poukazuje na to, že tato představa může být zavádějící iluzí. Práce tak nabízí hlubší vhled do filosofických aspektů lidské historicity a vztahu mezi kontinuitou tradice a otevřeností budoucích možností.
Minulost – význam
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 1. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
Minulost – význam
Hegel formuloval velmi výrazně význam minulosti pro dějinné sebepochopení člověka: „Was wir geschichtlich sind, der Besitz, der uns, der jetzingen Welt, angehört, ist nicht unmittelbar entstanden unmd nur aus dem Boden der Gegenwart gewachsen, sondern dieser Besitz ist die Erbschaft und das Resultat der Arbeit, und zwar der Arbeit aller vorhergegangenen Generationen des Mernschengeschlechts." (7854, s. 6 – z r. 1820.) „Čím historicky jsme, vlastnictví, které nám, dnešnímu světu, patří, nevzniklo bezprostředně a nevzrostlo jen z půdy přítomnosti, nýbrž toto vlastnictví je dědictvím a výsledkem práce, a to práce všech předcházejících pokolení lidského rodu.“ (1667, s. 23.) Je to však jen část předpokladů naší dějinnosti a našeho dějinného uvažování. Neméně důležitou složkou, ba přímo základem, bez něhož by ani ono navazování na minulost a ona orientace do minulosti a na minulost nebyly vůbec možné, je zaměření našeho myšlení i života do budoucnosti a na budoucnost. K tomu, čím (kým) dějinně jsme, náleží nedílně jak to, čím jsme byli (a jak své minulosti rozumíme), tak to, čím ještě budeme, čím se chceme stát, co ze sebe chceme udělat a uděláme, jak své budoucnosti rozumíme. Svým způsobem je mezi naší minulostí a naší budoucností jistá podoba v tom, že obojí „není“, buď „ještě není“ nebo „už není“. To, že se minulost jednou stala a že už se nemůže stát jinak, že se nemůže „odestát“, vyvolává v nás tradičně iluzi, že je proto čímsi „daným“ a „nezměnitelným“. Tato iluze má v sobě sice něco pravdivého, totiž v tom smyslu (a do té míry)
(Písek, 990130-1.)