Tento text se zabývá zásadním rozdílem mezi filosofií a speciálními vědami, přičemž zdůrazňuje, že se filosofie na rozdíl od nich nesmí nikdy specializovat. Tato nutná absence specializace představuje značnou výzvu, neboť lidské myšlení i pozornost přirozeně fungují na principu selekce, kdy se soustředíme na jeden objekt a ostatní souvislosti ponecháváme v pozadí. Autor sleduje vývoj tohoto mechanismu od animální úrovně, založené na instinktivních reakcích na signály, až po úroveň mýtu. Právě mýtus a narativita přinášejí zcela nový typ souvislostí, které jsou zprostředkovány jazykem. Díky ustavení jazyka a mýtu člověk získává potřebný odstup od svého bezprostředního okolí a vstupuje do světa řeči, čímž překonává omezení svého původního osvětí. Do těchto narativních struktur jsou pak postupně integrovány různé mimomýtické souvislosti, které vzbuzují lidský zájem. Filosofie si musí tento široký, nespecializovaný rámec uchovat, aby mohla plnit svou specifickou roli v rámci lidského poznání a myšlení o světě jako celku.