Text kritizuje zjednodušené chápání ideologie jako pouhé intelektuální nepoctivosti nebo logického rozporu, jak jej prezentují Eric Voegelin či Ludwig Wittgenstein. Autor tvrdí, že podstatou ideologie není vědomá lež, nýbrž hluboké sebeobelhávání, kdy jedinec trvá na lži právě proto, že ji považuje za pravdu. Ideologie je vnímána jako forma „sebeodcizení“ s dvojí funkcí. První je utilitární a slouží nelegitimním zájmům, zatímco druhá je psychologická a poskytuje přímé uspokojení podobné účinku drogy či opia. Tato druhá funkce vysvětluje, proč je tak obtížné se ideologie vzdát – nabízí totiž, byť falešná, řešení a uspokojení životních potřeb. Do této kategorie autor řadí i náboženství, které lidem poskytuje útěchu, přestože jde o uspokojení klamné. Pochopení sociální funkce ideologie tedy vyžaduje analýzu těchto hlubších motivací, nikoliv jen poukazování na její věcnou nesprávnost.
[Pravda / Lež / Ideologie]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 2. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Pravda / Lež / Ideologie]
Působí až groteskně, když čteme, jak Eric Voegelin úporně trvá na tom, že ideologie je intelektuální nepoctivostí (viz 7856, Vzpomínky na život a filosofii, s. 55–56), a jak nechápe, „proč si v ideologii lidé tak libují“. Se stejnou naivitou, byť v přijatelnějším odění, se setkáváme u Wittgensteina, když si poznamenává (5128, Vermischte Bemerkungen, s. 79, z roku 1940): „Du kannst nicht die Lüge nicht aufgeben wollen, und die Wahrheit sagen.“ Jako by šlo jen o ten logický rozpor! Copak jde jen o to, vzdát se lži, o které víme, že je lží, o které jsme sami sobě připustili, že to je lež? Ten problém je samozřejmě jinde: nechceme se vzdát lži, protože ji nechceme považovat a nepovažujeme za lež. My přece na té lži trváme, protože se vší silou držíme toho, že to je pravda! Otázka musí být postavena jinak: proč potřebujeme tu lež považovat za pravdu? Vždyť když my tu lež držíme a když se jí nechceme vzdát, děláme to právě proto, že ji považujeme (a rozhodně chceme považovat) za pravdu! (Nechme nyní stranou ono prosté a sprosté obelhávání lidí kolem nás; jde nám teď o sebeobelhávání, a proto sami sebe musíme chápat jako již obelhané, jako již vězící ve lži.) Problém je právě v tom, že ideologie není prostá lež (ani prostý omyl), ale že to je jakési zabloudění, vykolejení, ztráta orientace, ba jakási ztráta sebe, „sebeodcizení“. Ideologie má totiž vždycky dvě strany a také plní dvojí funkci. Na jedné straně odpovídá nějakým zájmům, které (obvykle) nejsou legitimní, takže jim na oprávněnosti jakoby přidává. Tato strana ideologie je utilitárně funkční: někdo na ní vydělává, a někdo se snad na tom také trochu přiživuje. Ale druhá strana plní funkci docela jinou, odlišnou: uspokojuje přímo, aniž by přinášela další, druhotný užitek. Ideologie je opravdu v tomto druhém smyslu něčím, jako je opium nebo jiná droga. Bere-li někdo drogu, není to možné redukovat jen na nesprávné jednání, na neupřímnost, intelektuální nepoctivost apod. Ideologie nepředstavuje jen falešnou argumentaci, nýbrž poskytuje jakoby řešení, i když falešné řešení resp. pseudořešení. Nepřihlédnout k této druhé straně znamená nepochopit sociální funkci ideologie. Právě proto je každé náboženství ideologické, i když tam může chybět ona pragmatická, utilitární stránka: náboženství dává lidem uspokojení, i když ovšem falešné uspokojení, dokonce nemravné uspokojení.
(Písek, 990203-2.)