Tento text se zabývá nutností uznání „vnitřního světa“ jako svébytné sféry, kterou nelze redukovat na pouhou subjektivitu. Autor poukazuje na analogii mezi filosofickým solipsismem ve vztahu k vnějšímu světu a moderním přístupem k niternosti, který ne-předmětnou skutečnost buď popírá, nebo ji marginalizuje. Zatímco solipsismus vnějšího světa je okrajový, odmítání hloubky vnitřního světa se stalo dominantním, takzvaně „vědeckým“ paradigmatem. Tato situace je důsledkem historického vývoje evropského myšlení, vycházejícího z řecké pojmovosti, která postupně zúžila chápání vnějšího světa na čistě předmětnou realitu. Vše, co neodpovídalo předmětné definici, bylo odsunuto do oblasti subjektivity. Tím však došlo k paradoxnímu procesu, kdy byla i samotná subjektivita objektivována a nahlížena jako specifický druh objektu. Úvaha tak vybízí k přehodnocení našich ontologických východisek a k rehabilitaci ne-předmětných aspektů lidské existence mimo rámec tradiční opozice subjektu a objektu.