Tento text se kriticky vyrovnává s útoky Bohumila Doležala na teologa J. L. Hromádku a důrazně odmítá povrchní obviňování z kolaborace s komunistickým režimem. Autor zdůrazňuje, že Hromádkovo jednání je nutné posuzovat nikoli skrze ideologické floskule, nýbrž z hlediska dějinně strategického uvažování. Hromádka se v roce 1947 vědomě vrátil z prestižního působiště na univerzitě v Princetonu do Československa, přestože předvídal nevyhnutelný mocenský převrat komunistů, o čemž hovořil i s tehdejším ministrem Janem Masarykem. Jeho návrat nebyl projevem touhy po kolaboraci či morální kapitulaci, nýbrž hluboce promyšleným rozhodnutím provést církev, bohosloveckou fakultu a část tehdejší společnosti nadcházejícím složitým obdobím politického útisku. Autor uzavírá, že interpretace Hromádkova návratu jako kapitulantství svědčí o omezenosti kritikova úsudku nebo o jeho zlé vůli, přičemž vyzdvihuje Hromádkovu snahu o zachování duchovní kontinuity v časech, kdy docházelo k radikální společenské proměně.
[Doležalovy útoky na Hromádku – 3]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 2. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Doležalovy útoky na Hromádku – 3]
Tady je zapotřebí přestat vycházet z hesel a floskulí a začít uvažovat nejen sine ira et studio (i to přijde Doležalovi, Mandlerovi a podobným asi dost zatěžko), ale dějinně (tedy nejen historicky), zejména pak dějinně strategicky. A pak teprve se můžeme – a také musíme – tázat po tom, jaké dějinně strategické úvahy vedly samotného Hromádku, abychom mohli náležitě zvážit jak jeho omyly, tak jeho závažné soudy, které pro svou pravdivost dodnes neztratily svou váhu. O kolaboraci v negativně politickém smyslu (slovo samo znamená neutrálně pouze spolupráci) nelze dost mluvit tam, kde jde o nikoli taktické, ale strategické rozhodnutí. Hromádka se po konci války (na Benešovu výzvu) nevrátil hned do obnovené republiky, ale ještě dva roky zůstával v Princetonu (jen o vysokoškolských prázdninách v roce 1945 a 1946 pobýval s celou rodinou ve vlasti, a vrátil se s celou rodinou definitivně teprve v létě 1947). Šlo o důkladně promyšlený návrat: Hromádka byl přesvědčen, že komunisté dosáhnou u nás stejného výsledku, jakého dosáhli už v ostatních středo- a východoevropských zemích, které se nově dostaly do sféry sovětského mocenského vlivu. Sám vzpomínal, že před svým rozhodnutím k definitivnímu návratu právě také o tom mluvil s tehdejším ministrem zahraničí Janem Masarykem (ten komunistické ovládnutí země očekával). Je absurdní předpokládat, že někdo, kdo měl po celou dobu války a ještě další dva roky po ní postavení amerického vysokoškolského učitele, se rozhodne k návratu do země, kde už je prakticky rozhodnuto, jen proto, aby „kolaboroval“. Naproti tomu je jistě každému rozumnému člověku spíše pochopitelné, že Hromádka šel domů do vlasti, aby udělal vše, co bude v jeho silách, aby provedl svou církev, fakultu a určitou část společnosti obtížnou dobou, kdy se „zvedne kal“ ze spodu společnosti a kdy „budou lítat třísky“ při kácení lesa. Toto rozhodnutí nazvat kapitulantstvím je pouze dokladem velmi omezených jazykových možností autora – anebo zlé vůle.
(Praha, 990227-3.)