Tato odborná reflexe se zaměřuje na specifické literární a teologické pojetí postavy Jana Křtitele v Janově evangeliu, které staví do kontrastu s tradicí synoptických evangelií. Autor textu zdůrazňuje, že na rozdíl od Matouše, Marka či Lukáše, Janovo evangelium zcela opomíjí konkrétní obsah Křtitelova učení nebo jeho prorockých kázání. Role Jana Křtitele je zde radikálně redukována na funkci svědka a ukazatele, jehož jediným úkolem je nasměrovat pozornost k Ježíši Kristu. Přestože je Jan líčen jako postava poslaná Bohem, text důsledně trvá na tom, že on sám není oním pravým světlem. Tímto světlem je výhradně vtělený Logos, skrze něhož dochází k osvícení každé lidské bytosti. Studie dochází k závěru, že v Janově teologickém rámci je sice svědectví nezbytné, avšak ve srovnání s ontologickou realitou přítomnosti Božího slova v těle působí téměř nepodstatně. Postava Jana Křtitele tak v tomto narativu slouží jako čistě funkční prvek, který uvolňuje místo pro absolutní christocentrickou vizi, v níž lidský posel ustupuje do pozadí před božskou skutečností.