Tento text kriticky reflektuje filosofické aspekty teze „budoucnost je otevřená“, která vychází ze slavného rozhovoru Konrada Lorenze a Karla R. Poppera z roku 1983. Autor zpochybňuje zdánlivou samozřejmost tohoto tvrzení a poukazuje na naši hlubokou neznalost podstaty času a původu budoucnosti. Úvaha se zamýšlí nad tím, zda lze o otevřenosti mluvit jako o příslibu v situaci, kdy nevíme, zda budoucnost lidstva či jednotlivce vůbec existuje. Hlavní polemika směřuje proti představě budoucnosti jako pasivního, prázdného prostoru či „místnosti“, kterou je třeba aktivně obsadit dříve než ostatní. Namísto toho text navrhuje ontologický obrat: budoucnost není statickým cílem, do něhož vstupujeme, ale dynamickou skutečností, která k nám aktivně přichází. Lidské usilování pak není pouhým dobýváním prostoru, nýbrž odpovědí na tuto přicházející „budost“. Autor zdůrazňuje paradoxní povahu budoucnosti, která sice „ještě není“, ale přesto tvoří nezbytnou podmínku veškeré naší současné aktivity.
[„Budoucnost je otevřená“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 3. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[„Budoucnost je otevřená“]
Rozhovor Konrada Lorenze s Karlem R. Popperem, podněcovaný a zaznamenaný Franzem Kreuzerem v roce 1983, nese název „Budoucnost je otevřená“. To je v jistém banálním smyslu pravda, ale zároveň říká víc, než smí, než je přípustno a dovoleno. My totiž stále ještě nevíme, co to je čas, a zejména odkud přichází budoucnost. Řekneme-li, že budoucnost je otevřená, je to vlastně především chápáno jako příslib, že není zavřená, že nekončí. A to přece nikdo neví, protože nikdo především neví, zda je stále ještě otevřená jeho vlastní budoucnost, zda je otevřená budoucnost jeho nejbližších, jeho společnosti, národa, kultury, civilizace, vůbec lidstva. Můžeme vůbec smysluplně mluvit o „budoucnosti“ této planety nebo celého planetárního systému naší hvězdy, pokud cesta lidstva, eventuelně všeho živého na této planetě skončí? Můžeme o takové „budoucnosti“ nadále prohlašovat, že je „otevřená“? Kromě toho je třeba upřesnit, co to znamená, že je „budoucnost otevřena“: znamená to, že je v ní dost místa pro nás? Že je ještě nezaplněna? Že se do ní nemusíme vší silou vlamovat, drát se dovnitř, aby nás jiní nepředběhli? Má to znamenat, že tato budoucnost je jako čerstvě napadlý sníh, do něhož ještě nikdo nevtiskl své stopy? I kdyby tomu tak bylo, že bychom o své místo v budoucnosti museli bojovat s ostatními, musí být přece každému zřejmé, že takové usilování je možné jen za toho předpokladu, že tu nějaká budoucnost „jest“. Ale cožpak to nejpodivnější na budoucnosti není právě to, že „není“, tj. že „ještě není“? Vždyť každé naše usilování se do té budoucnosti nějak dostat musí počítat s tím, že ona budoucnost „jest“, že je nějak k dispozici, že v ní jsou nějaká „místa“, která je zapotřebí včas a účinně „obsadit“. Ale je tomu tak skutečně? Neplatí spíš zcela naopak, že ta „nejsoucí“ budoucnost musí přicházet? A že musí přicházet také osobně k nám, nemáme-li z ní být vyloučeni? A není každé naše usilování a obsazení nějakého místečka vlastně jen lepší nebo horší odpovědí na tuto přicházející budoucnost (zejména naši osobní budoucnost, tedy budost)? Není podmínkou každého našeho usilování, každé naší aktivity právě ona přicházející budoucnost? Místnost, která je otevřena, nás sice může svou otevřeností zvát, abychom vstoupili, ale je tomu tak stejně s budoucností? Místnost nám přece nejde v ústrety, nepřichází k nám, aby nám svou otevřenost nabídla, ale zůstává vůči nám bez pohybu, a bez pohybu zůstávají i její otevřené dveře.
(Praha, 990305-1.)