Text se zabývá zpochybněním tradičního pojetí, podle něhož je otázka po jsoucnu či bytí nejhlubší otázkou filosofie. Autor analyzuje aristotelskou formulaci otázky po jsoucím i Leibnizův dotaz, proč je spíše něco než nic. Argumentuje, že tyto otázky narážejí na své meze, protože samy předpokládají možnost tázání. Abychom se mohli ptát na jsoucí, musíme již být v určitém vztahu k pravdě. Tázání po jsoucím je totiž vždy ve své podstatě hledáním pravdy o jsoucím. Pravda tedy není pouhou vlastností jsoucna, ani jedním z typů jsoucího, ale představuje fundamentální horizont, který jakékoli tázání, včetně ontologického, vůbec umožňuje. Autor vyvozuje, že otázka po pravdě je primární a nezávislá na jsoucím, neboť právě ona podmiňuje možnost poznání a porozumění světu. Filosofie by se tedy měla zaměřit na zkoumání pravdy jakožto základu, který stojí vně rámce pouhého jsoucna a dává smysl lidskému dotazování.
Pravda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 3. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
Pravda
Už dlouho se za nejvyšší a nejhlubší otázku filosofie považuje otázka po jsoucnosti (event. po bytí, jak se to někdy překládá). Aristotelés tuto otázku snad jako první formuloval: co to je jsoucí? (TI TO ON – také: co to je jsoucno). Ale až dosud tomu tak bylo zejména proto, že se filosofové netázali dost rozhodně po předpokladech této otázky samé. Leibniz jako nejhlubší otázku všech otázek formuloval otázku, proč vůbec jest něco a proč daleko spíš není nic (nicota). Už to, že na takto položenou otázku nelze odpovědět žádným poukazem na příčinu toho, proč vůbec něco jest, neboť taková příčina by musela být jsoucí, takže by se otázka po tom, proč vůbec něco jest, nutně vztahovala také na ni, poukazuje za hranice všeho, co jest (= co je jsoucí), nás vede k závěru, že otázka po jsoucím (tedy i po jsoucnosti resp. po bytí) není a nemůže být tou vskutku nejhlubší filosofickou otázkou. Úzce to souvisí s tím, že důsledné filosofické dotazování se nemůže vyhýbat otázce po předpokladech otázky po jsoucím samé, tj. po tom, jak a čím je umožněno samo tázání, a tedy i tázání po jsoucím. Tázání po jsoucím (jako vůbec každé tázání) musí být umožněno i založeno něčím základnějším, než je kterékoli a jakkoliv chápané jsoucí. Ze jsoucího samého žádné tázání přece nevyplývá. Otázka po jsoucím musí být nutně založena mimo rámec jsoucího. Tomu je nutno rozumět tak, že otázka po jsoucím je možná a myslitelná jen jako otázka po pravdě o jsoucím. A otázka po pravdě nemůže být zahrnuta v otázce po jsoucím a nemůže být ani otázkou po jsoucím podmíněna, nýbrž právě naopak sama podmiňuje nejen otázku po jsoucím, ale také otázku po pravdě jsoucího. Už jen z tohoto důvodu je nasnadě nahlédnout, že otázka po pravdě nemůže být pochopena a interpretována jako otázka po nějakém typu (druhu) „jsoucího“.
(Písek, 990329-2.)