Text kritizuje tezi Heinricha Rombacha, podle níž je otázka po bytí (TI TO ON) vrcholem veškerého filosofického tázání. Autor poukazuje na vnitřní rozpor v Rombachově argumentaci: pokud musíme nejprve zkoumat možnost položení takové otázky, pak je toto zkoumání původnější a hlubší než otázka po bytí samotném. Protože to, co umožňuje tázání po jsoucím, nemůže být samo jsoucnem, musí filosofie směřovat k tomu, co zakládá samotnou možnost existence a poznání. Autor rozvíjí myšlenku, že otázka po jsoucím není konečným bodem, ale spíše východiskem k hlubšímu zkoumání podmínek možnosti bytí. Tato perspektiva nachází oporu i v Platonově dialogu Sofistés, kde je obtížnost definice jsoucího kladena na roveň obtížnosti definice nejsoucího. Úvaha zdůrazňuje potřebu překročit hranice tradiční ontologie směrem k fundamentálnějšímu tázání po základech, které nejsou pouhými jsoucny a které umožňují, aby se otázka po bytí vůbec mohla zrodit.
Pravda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 3. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
Pravda
Jestliže Heinrich Rombach (6457, Über Ursprung und Wesen der Sprache, 21988, str. 9) říká, že hlavní otázkou filosofie je TI TO ON – co je bytí?, a že v této otázce po bytí vrcholí veškeré tázání a odtud se mu dostává posledního smyslu („Und dies ist die Hauptfrage der Philosophie: TI TO ON – was ist das Sein? In der Frage nach dem Sein gipfelt alles Fragen und erhält hier seinen letzten Sinn.“), pak se sám proviňuje proti této své devize, jestliže pokračuje následovně: „Demnach kann das Problem der Frage nur dann angemessen und in der nötigen Weite gestellt werden, wenn von vornherein die Möglichkeit einer Frage nach dem Sein anvisiert wird.“ Z této druhé formulace přece zřetelně vyplývá, že tázání vůbec nevrcholí otázkou po jsoucím (po tom, co to je jsoucí, eventuelně co to je bytí), nýbrž že podstatnější, hlubší, vrcholnější a dalekosáhlejší otázkou je ta, která se zaměřuje na to, co umožňuje, aby otázka po jsoucím nebo po bytí byla vůbec položena, aby byla vůbec možná. A protože to, co umožňuje, aby otázka po jsoucím mohla být položena, nemůže samo být jsoucí, neboť pak by alespoň v tomto případě jsoucí spadalo v jedno se svou otázkou (s otázkou po sobě), je zřejmé, že hlubší otázkou než po jsoucím je otázka po tom, co umožňuje, aby vůbec něco bylo jsoucí, a něco takového eo ipso nemůže být jsoucí. Otázkou po jsoucím tedy zdaleka filosofické tázání nekončí, nýbrž postupuje dál a výš, nejprve k otázce po tom, co umožňuje vůbec otázku po jsoucím (a tím nemůže být jsoucno samo). Potom ještě k otázce po tom, co umožňuje (a eventuelně zakládá) jsoucí samo resp. to, aby jsoucí vůbec mohlo být. Také tímto způsobem lze chápat a interpretovat Platonovu poznámku v Sofistovi, že není nikterak snazší říci, co je jsoucí, než říci, co je nejsoucí. (zkontrolovat citát!)
(Písek, 990330-1.)