Tento text zkoumá podstatu celkovosti živé bytosti, která spočívá v tom, že veškeré vnější vlivy jsou zprostředkovány jejím vnitřním, subjektivním rozměrem. Autor rozlišuje mezi přirozeným působením na organismus a násilným zásahem do jeho integrity. Ačkoli narušení integrity je obvykle vnímáno jako útok, v určitých situacích, zejména v medicíně, může být cílené narušení nižší úrovně, například transplantace orgánu, nezbytné pro záchranu celkové integrity vyššího řádu. Klíčovým prvkem tohoto procesu je schopnost organismu rozlišovat mezi vlastním a cizím, což je mechanismus, který musí být v zájmu přežití celku někdy oslaben či potlačen. Celkovost tak není chápána jako neměnný stav, nýbrž jako dynamický proces, v němž subjektivní stránka určuje hranici mezi tím, co bytost utváří, a tím, co ji ohrožuje. Tento pohled přináší filosofický vhled do biologické identity a hranic autonomie živého subjektu v interakci s vnějším prostředím.
Pravda a celkovost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 4. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
Pravda a celkovost
Celkovost živé bytosti spočívá v tom, že veškeré vnější působení na ni (tedy ne pouze na její subsložky, které jsou ovšem vybaveny svou vlastní reaktibilitou) musí procházet její niternou, subjektní stránkou. Takto vysloveno to může mýlit, protože to vypadá zjednodušeně. Jde o to, pochopit, kdy vnější působení zasahuje skutečně živou bytost v její celkovosti a kdy jen rušivě zasahuje do její integrity a tudíž její celkovost narušuje. Takové narušení nemůžeme chápat jako ovlivnění živé bytosti, nýbrž jen jako ataku, násilnou intervenci, a to i v tom případě, když výsledkem je zase nějaký organismus, dokonce v jistém smyslu organismus „původní“. Za určitých okolností může být subjektní integrita vyšší úrovně zachráněna v situaci ohrožení takovým násilným narušením integrity nižší úrovně (např. při nějakém vážném onemocnění a přímo vyřazení nějakého orgánu může být celkovost dokonce organismu zabezpečena odoperováním vadného orgánu a implantací orgánu cizího tak, že „původní“ organismus může fungovat dál). Konec konců něco podobného provádí samo tělo, je-li nějak poraněno – zbavuje se cizího tělesa, zajizví ránu apod. Základní důležitost tu má schopnost odlišit „vlastní“ od „cizího“; ta musí být někdy v zájmu léčebném oslabena nebo potlačena.
(Písek, 990403-2.)