Tento text analyzuje systémová rizika, jimž čelí nejvyspělejší společnosti světa, zejména ty vycházející z evropských tradic. Autor tvrdí, že tyto společnosti jsou ohroženy hlubokým rozštěpením, které se neprojevuje pouze sociálním vrstvením, ale především rozkolem ve vědomí jednotlivců. Jádrem problému je napětí mezi racionalitou starořeckého původu a přežívajícími prvky mýtického myšlení. Tyto mýtické vrstvy nebyly moderním rozumem překonány, nýbrž pouze vytěsněny z centra pozornosti. Proto přežívají všude tam, kde racionalita nedokáže přesvědčivě zvládnout své úkoly nebo prokázat svou nadřazenost nad archaickými strukturami. V historii se tento střet často projevoval násilím, které zůstává v hloubi vědomí přítomno jako latentní hrozba. Dokud racionální přístup nenajde způsob, jak se s těmito vytěsněnými složkami myšlení vypořádat, budou vyspělé civilizace opakovaně čelit nebezpečí vnitřního rozvratu, jakmile se jejich racionální systémy ocitnou v obtížích. Tento proces představuje cyklickou hrozbu pro stabilitu západního světa.
[Riziko nejvyspělejších společností]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 4. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Riziko nejvyspělejších společností]
Nejvyspělejším (zatím) společnostem ve světě (tj. především evropským a americkým, ale postupně všem, které se ocitly a ocitají pod mocným vlivem evropských tradic (bohužel zprvu jen technických, instrumentálních), hrozí vždy znovu vážné nebezpečí, kterému byly už několikrát vystaveny především v našem končícím století. Toto nebezpečí už bylo víckrát diagnostikováno, ale vždy na základě jistých zjednodušení (např. Ortéga y Gasset to jako jeden z prvních popsal jako „vzpouru mas“ či „davů“), takže spolehlivou všestrannou, celostnou analýzu dosud postrádáme. Podstata tohoto nebezpečí spočívá, jak se zdá, v rozštěpení společnosti na dvě nebo více vrstev, které se sice v praktickém životě nutně mísí, prolínají a prorůstají (tak už to je nutně tam, kde neexistuje a nemůže existovat kastovní systém), ale fakticky spolu jen velmi málo komunikují v zásadních záležitostech a zejména způsobu, stylu a cílech života. Ale vezmeme-li tento problém více do hloubky, ukáže se, že vlastně nejde prvotně o vrstvy společnosti, nýbrž o jisté vrstvy vědomí každého člena společnosti. Ve společnostech evropských a evropského typu (či pod silným evropským vlivem) dochází už dlouho k vnitřnímu napětí mezi určitým typem racionality, jejíž původ je nepochybně starořecký, a způsobem myšlení, které má sice velmi staré kořeny v mýtu, ale jehož některé složky přetrvávají, protože nebyly onou racionalitou překonány, nýbrž pouze potlačeny a vytěsněny ze sféry centrálního zájmu. Proto také nevymizely, ale přežívají všude tam, kde se novému typu racionality nedařilo (a nedaří) zvládnout úkoly tak, aby jeho superiority nad inferiorními zbytky starého mytického myšlení byla zjevná a přesvědčující. Tak tomu bylo po dlouhá staletí, vlastně přes půl druhého tisíciletí (odpor mytického myšlení nacházel zpočátku velmi často svůj výraz v násilných činech; známý je zejména velký pogrom, který postihl pythagorejce, ale podobných bylo víc, i když mnohdy šlo jen o vnější podobu a motivy byly odlišné). Tento násilnický prvek už po mnoha staletích nepřevažuje, ale zůstává přece jen v hloubce ve své žhavosti připraven se rozhořet, jakmile se racionalita řeckého původu dostává do obtíží (a spíše ve svých důsledcích než přímo).
(Písek, 990404-1.)