Tato úvaha se zaměřuje na Jaspersovu definici filosofie jako neúnavného udržování bdělosti rozumu. Autor vyjadřuje souhlas s nutností vytrvalého úsilí v procesu rozumění, ale kriticky přehodnocuje Jaspersův pohled na povahu toho, čemu se snažíme porozumět. Zatímco Jaspers vnímá předmět poznání především jako něco cizího, podivného a kladoucího odpor, autor v tomto vidí zásadní nedostatek. Argumentuje, že skutečnost se našemu porozumění nejen nevzpírá, ale také se mu aktivně otevírá a vychází mu vstříc. Porozumění není pouhým zápasem s překážkami, nýbrž reakcí na oslovení, výzvu či apel, který k člověku adresně přichází. Podle autora nejde vposled o zdolávání odporu předmětné skutečnosti, ale o vnímavost vůči pravdě, která nás oslovuje a vyžaduje naši pozornost. Filosofie je tak chápána jako otevřenost vůči pravdě, která k nám aktivně promlouvá, nikoli jen jako jednostranné intelektuální úsilí překonávající vnější bariéry.
Pravda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 4. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
Pravda
Jaspers při pokusu o několik formulací smyslu filosofie uvádí ve svém Úvodu do filosofie (7526, s. 13) také následující: „trpělivě a neúnavně udržovat rozum bdělým i před tím nejpodivnějším a nejvíce se vzpírajícím“. Plně souzní ve mně myšlenka, že je třeba rozum udržovat v bdělosti, a také to, že toto udržování rozumu v bdělosti musí být trpělivé a neúnavné. Rozhodující je ovšem to, že bdělost rozumu není cílem, nýbrž prostředkem: rozum znamená rozumění, a rozumět je třeba něčemu. Pokoušet se něčemu porozumět znamená beze vší pochyby úsilí, a to úsilí, které se nenechá hned tak brzo unavit a třeba otrávit nějakými neúspěchy. Naproti tomu mne překvapuje, že Jaspers na straně toho, čemu je třeba porozumět, vidí jenom (nebo alespoň především) podivnost a zejména odpor, vzpírání, bránění, překážení oněm pokusům o porozumění. Vidím jakousi základní chybu v myšlence, že hlavní překážkou pro naše porozumění (zejména pak pro filosofické porozumění) je to, že se setkává s podivností a zejména s kladením odporu, s jakýmsi podivným vzdorováním a unikáním, vyhýbáním se našemu porozumění a vzepřením se všem pokusům o porozumění. Nesnadnost porozumění je nepochybná, ale naprosto mi tu chybí povědomí o tom, že to, čemu máme a chceme porozumět, se také našemu porozumění otvírá, že nám vychází vstříc, že k nám dokonce adresně přichází jako výzva, jako pobídka, jako apel. Konec konců vposledu přece nejde o poznání toho co se vzpírá, tj. předmětné stránky skutečnosti, ale o poznání pravdy o tom, co se (eventuelně) vzpírá – a právě tato pravda nás oslovuje a žádá si naši pozornost.
(Písek, 990410-2.)