Tento text se zabývá povahou lidské svobody a jejím vztahem ke kontingenci a řádu. Autor tvrdí, že svoboda není přirozeným darem, nýbrž výsledkem neustálého ustavování, kultivace a udržování integrity lidského já. Svoboda ke své existenci nezbytně potřebuje určité setrvalé struktury, zároveň je však s pouhou setrvalostí v napětí. Klíčem k jejímu prosazení je schopnost vyvažovat protichůdné tendence a setrvalosti tak, aby se vzájemně neutralizovaly a uvolnily prostor pro svobodné jednání. Tento princip vyváženosti je vlastní všemu životu, včetně procesů neurologických a psychických, ačkoli vědomí a svoboda nejsou pouhým produktem těchto procesů. Úvaha se dále opírá o Aristotelovo rozlišení ctností a zdůrazňuje význam uměřenosti (střednosti). Jako příklad negativního vlivu jednostranné převahy uvádí autor hyperfunkci paměti, která může ochromit tvůrčí schopnosti. Svoboda je tedy v textu představena jako dynamický proces vyvažování, nikoli jako statický stav.
[Svoboda]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 5. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Svoboda]
Lidská svoboda je „od přírody“ umožněna maximálním využitím kontingencí, jež jsou vlastní všemu vnitrosvětnému dění, ale sama není založena ani v těchto (vnějších) kontingencích, ani není „dána“ od přírody, nýbrž musí se ustavovat, kultivovat a udržovat. Je neoddělitelná od lidského „já“, které rovněž není „dáno“, nýbrž musí se také ustavit a nadále udržovat ve své integritě. Protože se svoboda (jako ostatně nic „nového“) nemůže prosadit ani udržet tam, kde zároveň není spolehnutí na nějakou setrvalost, a protože sama povaha setrvalosti je v napětí a konfliktu se svobodou, musí být svoboda zakládána a udržována mimo jiné využitím vhodné vyváženosti dvou nebo více setrvalostí, které se v dané situaci natolik vzájemně vyruší či neutralizují, že se svoboda může prosadit. Toto vyvažování protichůdných setrvalostí a tendencí je vlastní veškerému životu, a duševní život (život vědomí) je umožněn a založen touto vyvážeností na úrovni fyziologické a specielně neurologické. Není však jejím produktem, tak jako svoboda není produktem a neutralizací protichůdných setrvalostí. Již Aristotelés rozlišoval dva druhy ctností (ARETÉ, virtus): ty, kterých není nikdy dost a které směřují k stále pokračujícímu posilování a umocňování, a naopak ty, které spočívají v uměřenosti, vyváženosti, „střednosti“. Ve fyziologii, ale také v psychologii a psychiatrii jsou známy problémy s hyperfunkcemi, ale všichni to známe také k běžných zkušeností. Tak např. nadměrná dlouhodobá paměť může za jistých okolností pronikavě snižovat tvůrčí schopnost vymýšlet něco nového (i když nedostatek dlouhodobé paměti může vést k něčemu podobnému).
(Praha, 990529-1.)