Tento text se zabývá fenomenem identifikace jakožto náhrady za nedostatečně rozvinuté nebo narušené vlastní já. Autor vychází z postřehu Olivera Sackse o pacientovi, který se ztotožnil se svou chorobou, a rozšiřuje tuto úvahu na obecnější společenské a psychologické tendence, kdy se lidé identifikují se svými funkcemi, politickou příslušností či zájmy. Klíčovým bodem reflexe je reinterpretace biblických příběhů o uzdravování a posedlosti, které autor vnímá jako osvobozování od těchto omezujících sebeidentifikací. Text kriticky nahlíží na následný vývoj křesťanství, které Ježíše z Nazaréta přeměnilo v mýtickou postavu a Syna Božího, čímž podle autora došlo k nepochopení jeho původního poselství o přicházejícím Království. Autor poukazuje na proces remytizace v dějinách církve, kde byla osobní odpovědnost a historický rozměr víry nahrazeny imitací archetypů a vnějšími rituály. Celkově esej vyzývá k pochopení evangelia jako cesty k vnitřní svobodě od falešných identit.
[Identifikace jako náhrada za deficienci svého „já“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 5. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Identifikace jako náhrada za deficienci svého „já“]
Oliver Sacks se zmiňuje o pacientovi, který se identifikoval se svou chorobou. Obávám se, že je třeba věc chápat šíře: někteří lidé se potřebují s něčím identifikovat v náhradu za deficienci svého „já“. Ta identifikace ostatně nemusí být stoprocentní: snad všichni lidé se s něčím alespoň částečně identifikují: se svým zaměstnáním, se svou funkcí společenskou nebo pracovní či jinou, se svým politickým klubem, stranou nebo sportovním fanouškovstvím atd. atd. Zvláštnost případu, o kterém se zmiňuje Sacks, spočívá v té absurditě, že se člověk může schovat do své choroby jako do skořápky či ulity. Možná, že do této souvislosti náleží také nejrůznější „posedlosti“, jak o nich čteme v evangeliích. Možná že Ježíšova uzdravování nebyla vlastně léčením neduhů a chorob, nýbrž spíše vysvobozováním z takových sebeidentifikací. Kdyby tomu tak bylo, pak ona podivná posthumní identifikace Ježíše z Nazaréta (nebo snad Nazarejského?) se Synem Boha živého je tím nejvyhraněnějším nepochopením jeho evangelia, které beze všech pochybností nebylo zprávou o sobě, nýbrž o přicházejícím Království. Ten, který osvobozoval právě ty, kteří to osvobození nejvíc potřebovali, byl zaklet a fixován do archetypické, mytické postavy, zbavené jakékoli souvislosti s jiným než mimosvětným, nadsvětným, tedy nedějinným a naddějinným vysvobozením. Někteří z prvních křesťanů si to sice uvědomovali a dokonce si jim podařilo do kreda a pak do dalších dogmat prosadit onen významný dějinný moment jako neodmyslitelnou a neoddělitelnou součást a složku inkarnace. Ale to byla jen značka, jen připomínka, ale skutečné cesty stále početnějších „křesťanů“ vedly jinými směry. Zejména ve středověku slavila myšlenka identifikace (či zrelativizovaněji a jakoby zbožněji: imitace) velké vítězství – osud Ježíšův, Marie, svatých byl znovu jakoby „prožíván“ až do těch případných stigmat. To vše bylo remytizací nejen ježíšovské, ale vůbec nejlepší židovské tradice. Vynález antiarchetypů byl nejen zapomenut, ale důkladně vyprázdněn, obrácen v opak: evangelium se stalo mýtem, šíření křesťanství bylo založeno na vnějším přeznačení („pokřtění“) pohanských zvyků a svátků, převzetí odpovědnosti a tím i osobního rizika bylo někdy nuceně, někdy radostně delegováno na církevní předáky.
(Praha, 990530-1.)