Text reflektuje úvahy J. B. Součka o vztahu teologie a filosofie, přičemž vychází z jeho tvrzení, že teologie je v podstatě specifickou formou filosofování, která se však odvolává k instancím, jež se jiným filosofům mohou jevit jako „temné“. Autor textu kriticky zkoumá, co by těmito temnými instancemi mohlo být, a zpochybňuje, že by se jimi měla rozumět pouhá vázanost Písmem, neboť inspirace starozákonními texty je filosoficky legitimní podobně jako inspirace antickou filosofií. Hlavním argumentem je, že pro filosofa i teologa musí být nejvyšší autoritou Pravda, která slouží jako poslední kritérium veškerého poznání i porozumění textu. Jestliže jsou obě disciplíny „spoluslužebnicemi pravdy“, jak uvádí Souček, pak mezi nimi nemůže existovat zásadní rozpor pramenící z neproniknutelné temnoty. Pravda je zde chápána jako světlo, které tma nepohltí, čímž se stírá hranice mezi údajně temnými instancemi teologie a racionálním úsilím filosofie o dosažení pravdy.